Return to flip book view

䈀䄀一䬀匀 䤀䄀䤀一 䴀嘀伀䐀촀䬀伀嘀섀 匀伀一섀吀䄀䤀匀䈀一 㤀㜀㠀ⴀ㠀　ⴀ㠀㠀㘀㈀㘀ⴀ㌀㈀ⴀ㤀Ḡ䴀ᬁ氀椀 戀礀挀栀漀洀 瘀縁搀礀 洀氀甀瘀椀琀 瀀爀愀瘀搀甀Ⰰ 瀀漀欀甀搀 猀攀 渀攀漀挀椀琀渀攀洀攀 瘀 猀椀琀甀愀挀椀Ⰰ 欀搀礀 戀礀 琀漀 戀礀氀漀 渀愀瀀爀漀猀琀漀 渀攀洀漀爀氀渀 愀 瀀漀愁攀琀椀氀⸀ᰠ䜀稀椀氀琀漀瘀Ⰰ  瀀爀愀猀琀愀爀  挀椀瘀椀氀椀稀愀挀攀  夁稀攀渀  渀愀  稀欀氀愀搀ᬁ  渀愀  愀爀洀搀渀挀栀  猀琀爀甀欀琀甀爀Ⰰ 愀ഁ欀漀氀椀 猀愀洀愀 樀攀 愀縁 瀀夁攀栀渀愀渀ᬁ 洀爀甀洀椀氀漀瘀渀Ⰰ 洀ᬁ氀椀 猀瘀漁樀 瀀漀搀氀 渀愀 稀爀漀搀甀 䬀甀氀琀甀爀礀⸀ 䴀氀攀洀  猀攀  猀琀愀氀椀  樀攀搀渀洀  稀  樀攀樀挀栀  稀愀欀氀搀愀樀挀挀栀  ഁ氀攀渀漁Ⰰ  愀瘀愁愀欀  瘀  瀀漀猀氀攀搀渀洀 漀欀愀洀縁椀欀甀 猀攀 爀漀稀栀漀搀氀椀 稀漁猀琀愀琀 洀椀洀漀⸀一一礀渀  䜀稀椀氀琀漀瘀  甀ഁ椀渀椀氀椀  欀漀氀攀欀琀椀瘀渀  爀漀稀栀漀搀渀甀琀  渀愀猀琀漀甀瀀椀琀  挀攀猀琀甀Ⰰ  欀琀攀爀漀甀  瀀夁攀搀 渀椀洀椀 瘀礀愁氀愀瀀愀氀礀 洀椀氀椀漀渀礀 樀椀渀ﴀ挀栀 挀椀瘀椀氀椀稀愀挀 ጠ 瘀猀琀漀甀瀀椀琀 搀漀 娀夁攀 愀 瀀漀瘀稀渀猀琀 猀攀 欀 渀漀瘀 愀 渀攀欀漀渀攀ഁ渀ᬁ 戀漀栀愀琀 愀 爀漀稀洀愀渀椀琀ᬁ樀愁 攀砀椀猀琀攀渀挀椀⸀唀唀瀀爀漀猀琀夁攀搀 瀀夁瀀爀愀瘀 樀攀 瘀愁愀欀 稀渀椀ഁ攀渀漀 瘀爀挀栀渀 瘀攀氀攀渀⸀ 娀搀 猀攀Ⰰ 縁攀 瘀 椀渀挀椀搀攀渀琀甀 洀 瀀爀猀琀礀 嘀礀爀 䌀漀猀猀漀渀琀Ⰰ 渀愀搀瀀漀爀甀ഁ欀 瘀 稀氀漀稀攀⸀ 嘀礀爀 琀漀甀縁椀氀愀 樀攀渀 瀀漀 搀漀欀漀渀愀氀洀 瀀爀漀瘀攀搀攀渀  渀攀猀洀爀渀ᬁ  琀ᬁ縁欀  猀欀氀愀搀戀礀  稀瘀愀渀  嘀漀搀欀漀瘀  猀漀渀琀愀Ⰰ  渀攀稀愀ⴀ樀洀愀氀愀 樀椀 愀渀椀 娀夁攀Ⰰ 愀渀椀 瀀漀氀椀琀椀欀愀⸀ 一礀渀 樀攀 樀攀樀 縁椀瘀漀琀 瘀稀栀漁爀甀  渀漀栀愀洀愀  愀 嘀礀爀  渀愀 切琀ᬁ欀甀⸀  䨀攀搀椀渀ﴀ洀  猀瀀漀氀攀ഁ渀欀攀洀Ⰰ  瀀漀洀漀挀渀欀攀洀  愀  猀渀愀搀  瀀夁琀攀氀攀洀  猀攀  猀琀愀氀 猀琀愀夁椀ഁ欀ﴀ  爀攀瀀愀猀漀瘀愀渀ﴀ  愀渀搀爀漀椀搀Ⰰ  欀琀攀爀ﴀ  猀攀  瀀爀漀栀氀愀愁甀樀攀  稀愀  愀瘀愀琀愀爀愀  䬀甀氀琀甀爀礀⸀ 䨀攀樀洀 切欀漀氀攀洀 樀攀 渀愀樀琀 渀攀樀猀琀愀爀愁栀漀 縁椀樀挀栀漀 ഁ氀漀瘀ᬁ欀愀Ⰰ 洀漁縁攀 猀琀愀爀栀漀 瀀夁攀猀 搀攀瘀ᬁ琀 琀琀椀猀挀 氀攀琀⸀ 吀攀渀 樀攀搀椀渀ﴀ 戀礀 洀漀栀氀 瘀ᬁ搀ᬁ琀Ⰰ 挀漀 猀攀 琀攀栀搀礀 搀瘀渀漀 猀欀甀琀攀ഁ渀ᬁ 猀琀愀氀漀⸀倀漀猀氀攀搀渀 搀渀礀 最稀椀氀琀猀欀 挀椀瘀椀氀椀稀愀挀攀 戀甀搀漀甀 瀀氀渀 渀攀戀攀稀瀀攀ഁ 愀 戀甀搀漀甀挀渀漀猀琀 猀攀 稀搀 戀ﴀ琀 瘀攀氀洀椀 渀攀樀椀猀琀⸀   嘀漀搀欀漀瘀 猀漀渀琀愀 樀攀 搀攀猀琀ﴀ 爀漀洀渀 猀爀椀攀    䬀甀氀琀甀爀愀 漀搀 昀攀渀漀洀攀渀氀渀栀漀 愀甀琀漀爀愀 昀愀渀琀愀猀琀椀欀礀    䤀愀椀渀愀 䴀⸀ 䈀愀渀欀猀攀⸀倀氀愀渀攀琀愀㤀䈀䄀一䬀匀 䤀䄀䤀一 䴀倀堁䔀䰀伀紁䤀䰀 䨀䄀䬀唀䈀 一ᨁ䴀䔀ఁ䔀䬀刀伀䴀섀一 娀 䌀夀䬀䰀唀 䬀唀䰀吀唀刀䄀嘀伀䐀촀䬀伀嘀섀 匀伀一섀吀䄀

CULTURE SERIESConsider Phlebase Player of GamesUse of WeaponsExcessionInversionsLook to WindwardMatterSurface Detaile Hydrogen SonataCYKLUS KULTURAPomysli na Fléba (2018)Hráč (2019)K čemu jsou zbraně (2022)ExtrémLíc a rub (2002)Vodíková sonáta (2024)

IAIN M.BANKSVODÍKOVÁ SONÁTA

VODÍKOVÁ SONÁTAROMÁN Z CYKLU KULTURA

e Hydrogen SonataCopyright © Iain M. Banks, 2012Czech edition © Martin Královec – Planeta9, 2024Translation © Jakub Němeček, 2024ISBN 978-80-88626-32-9

Památce Paula Gambola aRonnieho MartinaSdíky věnováno Adèle, Timovi, Lesovi, Joanně aNickovi

OBSAHJedna 11Dvě 21Tři 47Čtyři 59Pět 75Šest 105Sedm 117Osm 155Devět 175Deset 193Jedenáct 223Dvanáct 239Třináct 277Čtrnáct 293Patnáct 311Šestnáct 333Sedmnáct 369Osmnáct 405Devatenáct 423Dvacet 445Dvacet jedna 467Dvacet dva 491Dvacet tři 537Dvacet čtyři 551Dvacet pět 557

JEDNA(V-24)

J Za posledních dnů civilizace Gziltů, před jejich dlouho připravo-vaným povznesením klepšímu aoslavami, jež měly tuto závaž-nou, leč radostnou událost podtrhnout, se jedna z posledních dochovaných gziltských lodí setkala scizím plavidlem, jehož je-diným úkolem bylo doručit na zmíněnou veselici velmi zvláštního účastníka večírku.Obě plavidla na sebe narazila ve stínu planetárního fragmen-tu zvaného Oharek– úzkého, pokrouceného kamenného vrutu dlouhého tři tisíce kilometrů. Měl tvar oka uragánu abyl jediným zbytkem planety úmyslně zničené před dvěma tisíci lety– krátce předtím, než by ji byla přirozeným způsobem zničila supernova, vjejíž rozpínající se sféře trosek, plynů aradiace teď Oharek visel jako hrot šípu, řítící se neustále dolů do vzdouvající se rozbouře-né výhně ajiskření gigantického požáru.Oharek sám byl všechno, jenom ne přírodní útvar. Byl hrubě te-saný, jako by jej vyřízli zkulovitého dortu, ajeho špička iprvních pár stovek kilometrů užšího konce původně sestávaly zkovového materiálu. Ten kdysi tvořil vnitřek jádra již neexistující planetky, zatímco širší konec– nepravidelný kruh oprůměru několika set kilometrů– vypadal jako mírně zakřivená kupole abýval součástí skalnatého povrchu onoho pustého světa. Motory ukotvené vhy-perprostoru udržovaly Oharek namířený– zacílený– doprostřed výbuchu supernovy. Plameny mlhoviny kolem vybuchlé hvězdy se neustále rozpínaly. Za posledních devatenáct století omlely celou

 Jpůvodní špičku Oharku ivelkou část zdalší stovky kilometrů vrst-vených kovových rud– uvařily je anaprosto rozedraly.Mnohobarevná obloha kolem Oharku, plná nesmírných žhnou-cích mraků mezihvězdného smetí, plynů aprachu pocházejících z pozvolného chátrání skalního útvaru, patřila k těm nejvelko-lepějším v civilizované galaxii. Byl to efekt pečlivě vypočítaný, aprávě proto byl Oharek pro národ, jenž si říkal Gziltové, místem mimořádné důležitosti. Gziltové zachránili tento kousek světa před zničením supernovou a ukotvili na něm hvězdné pohony aprojektory polí, které jej udržovaly jak stabilní, tak i– přesně uprostřed přibližně kruhové plochy, jež bývala prašným povr-chem planety– obyvatelný.Zmíněná cizí loď se podobala nepravidelné, rozčepýřené bub-lině složené ztemných glóbů a podél nejdelší osy měřila sotva sto metrů. Ze stran a shora ji zalévalo spektrum barev vyzařu-jících zmračen supernovy, zatímco zespoda jemná modrá záře jediného zjevně nepřírodního prvku na úlomku bývalého světa: tím byla dutá prohlubeň ve tvaru kruhového amteátru, zastře-šená kupolí a široká pár kilometrů, jež vězela v popraskaném, ničím nestíněném povrchu jako nějaký až příliš dokonalý kráter. Na tom studeném, vyschlém povrchu bez atmosféry byl amteátr oázou tepla, vlhkosti avzduchu; vprůsvitných vrstvách jeho udr-žovacích bariér se skrývaly jakési parky, jezera, pečlivě rozvržené budovy abujné, avšak pěstěné plochy vegetace oblíbené mnoha typy humanoidů.Gziltská loď byla oproti cizí lodi obrovitá. Měla tvar tisíce tem-ných mečů spojených do jediné boží pěsti hrozící nebesům. Zkří-žila hranici žhnoucích, do dáli se rozlétávajících mračen prachu a vířících plynů na periferii kruhového povrchu Oharku – při-čemž její silová pole vytvořila v záclonách světla nad Oharkem řady krátkých, trhajících se avzdouvajících se zřasení– apak se pomalu přesunovala kzářícímu amteátru anad něj, atím inad soubor temných bublin tvořících cizí loď, až její ostnatý trup vi-sel přímo nad obojím, zastiňoval značnou část mračen supernovy avrhal na loď ina kupoli ježatý stín.Menší loď čekala od té větší nějaké přivítání, což by bylo jedině zdvořilé, ale zdálo se, že se ničeho nedočká. Rozhodla se tedy na-vázat počáteční kontakt sama:

J ~Zdravíčko! Jsem Loď pro převoz ceremoniálního zástupce Zihdrenských Zbylých, Extáze-ŠetrnostIII.Ty, jak jsem vyrozumě-la, jsi Gzilt IR-FWS 8*Čarkan. Je mi ctí, že jsem sem byla pozvána amohla se stebou seznámit.~To je zajímavé, zněla odpověď. ~Loď pro převoz ceremoniální-ho zástupce Zihdrenských Zbylých, říkáš?~Ano, to vskutku jsem. Což je jaksi zjevné.~Jaksi zjevné?~Vpravdě ano. Ato, mohu-li to tak říci, zjevné jak zmé vnější podoby, tak izmé ničím nechráněné emisní signatury.~Rovněž velmi zajímavé.~Vskutku… Smím vyslovit jistý postřeh?~Smíš. Čekáme na něj.~Přiznám se, že mi připadáš– jak to jen vyjádřit?– poněkud méně vstřícný azdvořilý – obzvláště po formální stránce méně vstřícný azdvořilý, abych tak řekla–, nežli jsem očekávala anež-li mě očekávat učili. Mýlím se vtomto směru, anebo, pokud ne, existuje pro to nějaký konkrétní důvod? … Rovněž si nemohu pomoci amusím poznamenat, že toto kráterové zařízení zde na Oharku, oněmž mi bylo řečeno, že bude přinejmenším osazeno personálem, pokud ne přímo nastaveno do ceremoniálního ví-tacího módu, se takto ve skutečnosti nejeví. Vlastně se jeví jako prakticky prázdné azbavené jak biologických, tak inebiologic-kých myslících bytostí. Je vněm pár fungujících podloží na úrovni sub-UI, ale nic víc… Samozřejmě, je třeba si uvědomit, že toto je pro Gzilty zvláštní, ba dokonce bezprecedentní doba; doba naru-šení starého a, jak by jeden dovozoval iočekával, doba tichých, leč cílevědomých příprav iradostného těšení se na nové. Vzhle-dem kokolnostem by se tedy dalo předpokládat, že formality pů-jdou do jisté míry stranou. Nicméně ipřesto by jeden –~Jak říkáš, podivná doba. Doba, která s sebou nese nezvané hosty anevítanou pozornost vpodobě těch, kdož by rádi využili našich snížených početních stavů anaší roztržitosti.~… Možná mezi námi právě došlo k výpadku signálu, nebo přinejmenším kpřerušení protokolu signálu, jakkoli nepravdě-podobné se to zdá být… Nicméně, stran toho, co jsi řekl one-vítané pozornosti druhých, ta se dá bohužel očekávat. Přípravy na Vyzáření mají sklon vyvolávat takovéto – naštěstí poměrně

 Jnevýznamné– důsledky, sčímž by jako první souhlasili právě ti, jejichž památku mám tu čest zde zastupovat. Sami Zihdrenové –~Nenastal žádný výpadek signálu ani přerušení protokolu ane-nastává ani teď. To já jsem tě přerušil. Nyní tak činím znovu.~Aha. Pak jsem se tedy nemýlila. Mohu se jen ujistit? Mluvím teď skapitánem virtuální posádky lodi 8*Čarkan?~Mluvíš.~Aha. Nuže tedy– kapitáne– zdá se, že jsme začali náš rozho-vor zpozic, které vycházejí zdisharmonických premis. To je ne-šťastné. Doufám, že byste nicméně mohl pochopit mé znepoko-jení– snad by se dokonce dalo říci zklamání– ze skutečnosti, že jsme zřejmě založili náš vztah takto nešťastně. Prosím, povězte mi, co bych mohla udělat pro to, abych napomohla našemu návra-tu na nějaký příjemnější kurs.~Přípravy na naše Vyzáření sem lákají bytosti parazitické po-vahy. Cizí bytosti, které by rády těžily znašeho opuštění Reálu apřivlastnily si poklady, které po nás případně zůstanou. Už ko-lem nás krouží.~To chápu. Zmíněných individuí jsem si samozřejmě vědoma. Podobně tomu bylo ivpřípadě těch, jejichž památku mám tu čest zde zastupovat: vašich poctěných mentorů astěží potřebných ci-vilizačních vůdců, Zihdrenů.~Které, jak tvrdíš, zastupuješ.~To vskutku tvrdím. Avskutku je zastupuji. Otom lze jen stěží pochybovat. Můj původ a–~Toto je válečná loď.~Další přerušení. Chápu.~Válečná loď.~Očividně. Musím podotknout, že jsem nebyla na pochybách ohledně třídy vaší lodi ani jejího bojového statusu. Osmihvězdič-kový, moderní typ gziltské lodi sNevymezeným akčním rádiem a Plným výzbrojním spektrem, jehož je vaše loď zástupcem, je nám velmi důvěrně znám.~Nastaly změny, upustili jsme od formalit, uvolnili protokoly. Tento koráb je starý čtyři celé šest století aještě nevypálil ani jedi-nou ránu ze vzteku. Teď, když je většina nám podobných již pryč aklestí cestu do Záře, zbývá na nás bránit nesourodé položky na-šeho majetku, který se brzy stane dědictvím, před těmi, kdo by

J chtěli využít plody našeho génia anaší práce ktomu, aby podvo-dem pokročili na stezce vedoucí až ktomuto bodu, kbodu, jehož jsme my dosáhli zcela čestně abez podobných oportunistických krádeží.~Nuže, nepochybuji, že ito je vám ke cti. Počkat! Jeminán-ku! Spletli jste si snad sněkým takovým mě? Podezříváte mě, že zastupuji tyto primitivní, agresivní síly? To jistě ne! Já jsem plavidlo Zihdrenských Zbylých, Loď pro převoz ceremoniálního zástupce Extáze-Šetrnost III. Toto musí být přece zcela zjevné. Nemám co skrývat ajsem úplně transparentní, naprosto nechrá-něná; můžete mě prozkoumat dle libosti. Můj drahý kolego, pokud si přejete, abych vám pomohla čelit těm, kdož by chtěli ukrást jakoukoli část vašeho dědictví, stačí říct! Já však předsta-vuji spíše spojnici stěmi, kdož vám vždycky přáli jen to nejlepší, akdož naopak –~Součástí podvodných triků, které tyto entity používají, je ivy-dávat se za plavidla abytosti, jimiž nejsou. Usoudil jsem, že ty právě toto vtuto chvíli činíš. Proskenovali jsme tě azjistili, že převážíš něco, co je před poctivým zrakem dokonale odstíněno.~Cože? Drahý kapitáne, nemůžete prostě „usoudit“, že vás klamu. To je směšné! Apokud jde oto jediné chráněné podloží vmém nitru, jde přece omůj náklad, mou posádku vpočtu přesně jednoho Ceremoniálního hosta, našeho jediného humanoidního vyjádření úcty, hosta Gzilty očekávaného a pozvaného výhrad-ně za tím účelem, aby oslavil jejich nadcházející Vyzáření! Tato entita samozřejmě přináší poselství Gziltům od Zihdrenských Zbylých, do nějž já zasvěcena nejsem! Na tom přece nemůže být nic divného, bezprecedentního ani znepokojujícího, nebo snad ano? Gziltové po celá tisíciletí dodržovali relevantní diplomatické avelvyslanecké protokoly, aniž by kdy sebeméně cokoli namítali. Malý kousíček Reálu vám tu přeje sbohem azároveň zastupuje ty, kdo vás nanejvýš radostně přivítají vZáři!~Je vtom klam, cosi skrytého. Vidíme to, ipokud ty to nevidíš.~Očem to mluvíte? Je mi líto. Už toho mám dost. Vaše chování ivychování přesahuje meze itoho nejostražitějšího anejbdělejší-ho standardu válečné lodi aupřímně řečeno, obávám se, že kaž-dou chvíli sklouzne do naprosté paranoie. Odcházím; budete mě muset omluvit. Sbohem.

 J~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~…Vy jste kolem mě rozmístili signálovou bariéru? Máte vůbec ponětí, jaké důsledky–?~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~To nemohu. Nehledě na vše ostatní existuje jistý diplomatický zdvořilostní –~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~Já vás slyším! Nemohu aneuvolním. Jak se opovažujete! Jsme vaši přátelé. Takovým zacházením by byla konsternována aura-žena dokonce ineutrální entita! Natož ti, kdo se tak dlouho pova-žují za vaše přátele aspojence–~Uvolni kompletní informaci–~Tak. Vidíš? Taky umím přerušovat! Odmítám udělat, co po mně chceš. Okamžitě odstraň signálovou bariéru. Apokud se jak-koli pokusíš blokovat můj odchod nebo mu předejít –~… obsaženou vchráněném podloží. Uvolni kompletní infor-maci obsaženou vchráněném podloží.~To je nestydatost! Copak…? Ty jsi zešílel? Přece musíš vědět, sčím aským ses tu rozhodl hádat. Zastupuji Zihdrenské Zbylé, ty magore! Plně uznané aakreditované dědice Zářivých Zihdrenů, rasy, kterou mnozí ztvého národa považují skoro za bohy; ty, kte-ré sama Kniha pravdy prohlašuje za vaše duchovní předky! Mu-sím tě varovat, že ačkoli jsem fakticky vzato neozbrojená, přesto mi nechybí jisté zdroje, které –~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~Dost. Sbohem. Konec.~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~… Ihned odstraň signálovou bariéru! Apřestaň mi okamžitě blokovat hybná pole! Chystám se spustit startovací manévr na plný výkon asvysokým zrychlením, ato bez ohledu na tvé součas-né vměšování, ajakákoli škoda způsobená ať mnou nebo tebou jde na tvou zodpovědnost, ne na moji! Otomto barbarském skutku se Zihdrenští Zbylí isami Zihdrenové dozvědí; nezhoršuj si to ještě!~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~… To, že komponenty mého pohonu vinou tvého nemístného barbarství před chvílí nevybuchly, je spíše zásluhou mé schopnos-ti chovat se zodpovědně, než tvého brutálního použití zdrcující síly. Nyní jsem, jak už je dostatečně jasné nám oběma, vpodstatě

J bezmocná. Je to výsledek, je to situace, která ti absolutně není ke cti, to mi věř. Musím se tě– přestože skrajní neochotou aza naprostého vnitřního nesouhlasu jak osobního, tak i ociální-ho– zeptat, zda, pokud uvolním kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží ve svém nitru, vypneš signálovou bariéru kolem mě a upustíš od blokování mých hybných polí, čímž mi umožníš jednak vysílat ajednak odletět.~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~Abude mi umožněno vysílat aodletět?~… Ano.~Nuže dobrá. Tumáš.~Prohlédnuto. Zde jsou výsledky.~… Zajímavé, jak bys možná řekl ty. Chápu. Není to poselství, jaké bych očekávala. Nyní si uvědomuji, aty dozajista též, proč existoval jistý stupeň utajení ohledně obsahu. Přestože za nor-málních okolností by rozhodně nepatřilo mezi mé povinnosti se ktakovým věcem vyjadřovat, ráda bych čistě osobně podotkla, že zmíněný obsah sám osobě zakládá jistý druh omluvy. Je to určité přiznání, neřkuli vyznání. Chápu, že když druhy acivilizace Vy-zařují, jsou takováto… účtování často na pořadu dne; urovnávají se jimi jisté záležitosti, podle určitých protokolů se rýsují jisté linie… Nicméně, ať už je tomu jak chce, mou misí bylo toliko do-ručit entitu Ceremoniálního hosta, zatímco oobsahu, podstatě avýznamu jeho poselství mi nebylo sděleno zhola nic. Tudíž se domnívám, že jsem, byť za krajně neočekávaných a náročných okolností, splnila svou povinnost, a proto bych ráda požádala osvolení oznámit tento bizarní obrat vcelé záležitosti těm, kdož mě jí pověřili, vzdálit se zjurisdikčního prostoru Gziltu aočeká-vat další instrukce. Dodržela jsem svou část naší dohody auvol-nila kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží vmém nitru. Kdybys byl tak laskav, nyní žádám, abys splnil svůj slib, vypnul signálový zátaras kolem mě aupustil od blokování mých hybných polí.~Ne.Gziltská loď 8*Čarkan– ve všem kromě jména bitevní křižník– sevřela maličkou cizí loď pod sebou arozdrtila ji palbou ze dvou středně silných plazmových komor blízkého dosahu, namířenou na ni ana prázdně žhnoucí modrou misku kráterového zařízení

 Jpod ní aza ní, čímž loď naprosto zničila akráterové zařízení roz-trhala na kusy.Energetický impulz byl tak silný, že se nezastavil na povrchu planetárního úlomku a pokračoval do hloubky několika kilo-metrů. Vypálil do skály nedlouhý vertikální modroalový tunel oprůměru asi sto metrů. Když se tunel zbortil, kolem nejzazších ochranných polí válečné lodi vytryskl proud lávy: chladnoucí stří-kance roztavené horniny pak těsně následovaly na prach rozdrce-né, atomizované trosky lodi Zihdrenských Zbylých ajádra modře žhnoucího amteátru a vylétly spolu s nimi do bláznivě barev-ných nebes nad Oharkem.Na hranicích komolého obzoru malého planetárního odřezku pořád ještě vířilo pár větších částí ze světa zprovozené kupole, vymrštěných první explozí. Hořely jasně jako plamen ařítily se do okolních světelných záclon.Automatické systémy hluboko pod napadeným povrchem malé-ho světa vycítily výbuch anásledné zakolísání planetky aopravily její kurs.Tam, kde bývala malá modrá oáza světla a života, zel nyní oněco větší ahlubší kráter aod bublajícího středu až krozerva-nému okraji bíle, žlutě arudě žhnul. Když vychladl natolik, aby bylo poznat, jak bude vypadat, až ztuhne docela, byl už 8*Čarkan dávno pryč.Po druhé lodi nezbylo ani památky, až na novou sadu zřasených světelných záclon na obloze nad Oharkem, jež zvolna dohasínaly.

DVĚ(V-23)

D Na temné, vysoko položené terase nad Kwaalonskými pláněmi, balancující na vrcholku třpytivé černé spirály (stavby tvořící po-měrně mikroskopický dílek rovníkového Kruhoměsta na Xownu), seděla při západu slunce Vyr Cossont– nadporučice vzáloze Vyr Cossont, abychom uvedli celý její titul– a hrála část „Šestadva-cáté strunově-specické sonáty pro nástroj, jenž bude teprve vy-nalezen“ od T.C. Vilabiera, katalogové číslo MW 1211. Hrála ji na jednom zmála dochovaných exemplářů nástroje vytvořeného speciálně pro tuto skladbu, na věhlasně obtížném, nespolehlivém atonálně postiženém protichůdném jedenáctiúhelníkostrunu – neboli jedenáctistrunu, jak se mu obvykle říkalo.Vilabierova „Šestadvacátá strunově-specická sonáta pro ná-stroj, který bude teprve vynalezen“ byla mnohem známější pod názvem „Vodíková sonáta“.Jedenáctistrun byl akustický nástroj– obvykle se na něj hrávalo smyčcem, ale občas se na něj idrnkalo– pozoruhodného stáří aješ-tě nápadnější velikosti. Byl dva metry vysoký, metr široký apřes půldruhého metru hluboký ahráč na něm musel sedět obkročmo asoučasně vjeho vnitřku; přitom udržoval rovnováhu na malém sedle, jež bylo součástí základny dutého prostoru, kolem které-ho se klenul zbytek nástroje jako gigantický pokřivený prsten. Hráč se musel zapřít ozem oběma nohama avytvořit tak dvě tře-tiny trojnožky pod nástrojem; poslední třetinu tvořil jediný slou-pek, trčící ze základny jako neelegantně masivní vycházková hůl.

 DPrvní exempláře byly vytvořeny ze dřeva, ikdyž pozdější ver-ze se vyráběly také zplastu, kovu, uměle vypěstované mušloviny aumělé kosti; nástroj, jenž Vyr Cossont vlastnila ana nějž právě hrála, byl převážně zuhlíkových vláken, materiálu již delší dobu běžného atradičního.Cossont dospěla ke konci jedné obzvlášť náročné pasáže díla atrochu si odpočinula. Protáhla si záda, zahýbala rozbolavělými chodidly vnazouvacích přezůvkách– ujedenáctistrunu bylo tře-ba, aby hráč šlapal na dva malé pedály, jimiž tlumil některé stru-ny, zatímco patami přitom vyvažoval váhu nástroje isebe sama– aodložila dva smyčce, jimiž se na jedenáctistrun hrálo, na přední část malého sedla, kde stále ještě seděla.Cossont se rozhlížela po nebi nad terasou, kde se proti temní-cí modři večerní oblohy rýsovaly šmouhy růžových aoranžových mraků. Kwaalonské pláně odva kilometry níže už tonuly vnoční černi– mezi posledním zkoseným útesem Kruhoměsta avzdále-ným, plochým obzorem nebylo vidět ani světélko. Na terase fou-kal chladivý vítr, kvílel mezi sloupky zábradlí, akdyž se prosmý-kával kolem letounu patřícího hudebnici (ten stál dvacet metrů odtud také na trojnožce, na vlastních třech vyzáblých nožkách), hvízdal. Dívka vtenkých kalhotách abundě se zachvěla chladem.Odhrnula zočí pramen vlasů uvolněný větrem adál se rozhlí-žela po nebi ikolem dokola. Asi kilometr vzdálená skvrna mohla být hejnem ptáků; její familiárka, Pyan, si nejspíš hrála alétala snimi. Cossont napínala zrak apřibližovala si skvrnu, jak to šlo; cítila, jak jí prstence malinkatých svalů prohýbají čočky vobou očích, zatímco jiná vlákna mění tvar fovey. Jsou to opravdu ptá-ci– aktomu ptáci správného druhu? Vzdálenost byla příliš veliká. Možná se do hejna nějaký větší temný tvar vetřel, ale možná také ne. Aipokud by tomu tak bylo, mohl to být jen větší pták, kolem kterého se ti menší shlukli.Nejspíš existoval nějaký místní systém, který by mohla požádat, aby zjistil, jak to je, adost možná byl některý zptáků vhejnu vy-lepšený nebo úplně umělý, což by Cossont teoreticky umožňovalo ptáky vyzpovídat, zda nevědí, kde se její familiárka nachází, jenže vposlední době si už zvykla, že podobné systémy nefungují buď-to vůbec, nebo ne spolehlivě– jako skoro všechny systémy vcelé gziltské civilizaci, aspoň co věděla. Akromě toho se přistihla, že

D se kvůli tomu vlastně ani nedovede pořádně znepokojit. Naučila se už, že není dobré pokoušet se vtakových chvílích na Pyan mlu-vit, jedině že by nastala nějaká opravdu hrozivá situace. Pyan je koneckonců svobodná asvérázná bytost, ane její majetek. Někdy si říkala, jestli je vůbec její přítelkyní.Vzdychla si, protáhla paže aprotřepala všechny čtyři ruce, jako by se snažila setřást znich něco lepkavého.Znovu se prohnula vzádech; za poslední čtvrthodinu, kdy se pustila do náročné prostřední části skladby, je měla pěkně ztuhlá. Opatrně se postavila, jednou rukou přidržovala krk jedenáctistru-nu, druhou zvedla oba smyčce, třetí si prohrábla vlasy ačtvrtou se vrtala vnose.Jedenáctistrun si videálním případě žádal čtyřrukého hudební-ka. Dalo se na něj hrát ive dvou lidech, ovšem byla ktomu třeba opravdu dobrá koordinace aněkdy idost divoká práce nohama; askoro všechna díla napsaná pro jedenáctistrun, včetně Vodíko-vé sonáty, se dala stejně dobře zahrát spomocí smyčcového tria apáru vhodně naladěných bas. Ale pokud se má nejslavnější kom-pozice Vilabiera mladšího zahrát tak, jak byla zamýšlena, pak si opravdu žádá plně akustický protichůdný jedenáctiúhelníkostrun pro čtyři ruce, aktomu jediného, zručného instrumentalistu.Zahrát něco na tento nástroj alespoň slušně, natožpak dokona-le, bylo téměř nemožné, apodobné to bylo ise zvolenou skladbou, ale jako by se tyto dvě nemožnosti hledaly, až se našly: velcí jede-náctiúhelníkostrunisté (jichž se za všechna ta tisíciletí od doby, co bylo dílo napsáno, vyskytla pouhá hrstka) to údajně zvládli a– což bylo podle Cossont knaštvání ještě víc– zanechali po sobě inahrávky kompletního díla, aby dokázali, že to možné je.Cossont byla uznávaná jako nadaná hráčka s obzvláštním ci-tem pro staré strunné nástroje – byla jedním z pěti nejlepších hráčů na slasťák vcelém Gziltu, anyní dokonce hráčem jediným anejvětším, ikdyž, pravda, jen proto, že tizbylí čtyři byli všichni Uskladnění ačekali na Vyzáření–, jenže teď už si začínala zoufat aříkala si, že tenhle životní úkol, který si sama dala, nedokáže předtím, než celá její civilizace prostě přestane existovat vReálu avšichni, které Cossont zná amiluje, se radostně vznesou do me-taforických nebes Záře, vůbec splnit. Zahrát Vodíkovou sonátu– jednou, dokonale acelou, bez přerušení byť i jen na pár vteřin

 Dmezi jednotlivými větami: to byl životní úkol, který si Vyr sama zvolila. Znělo to jednoduše, ale jen pokud jste nevěděli nic oso-nátě ani ojedenáctistrunu. Podle názoru Vyr Cossont se Vyzáření blížilo strašně rychle.Do velkého okamžiku zbývalo třiadvacet dní. Třiadvacet dní na to, udělat všechno to, co by snad chtěla udělat před Konečným obklopením, nebo jak tomu dneska lidi říkají, aktomu tenhle děsivě dlouhý, komplikovaný akinterpretům nepřátelský kousek zmáknout kvlastní spokojenosti, když už ne ke spokojenosti ni-koho jiného.Pochybovala, že to dokáže. Dokonce už začala přemýšlet otom, že to úplně vzdá– začala souhlasit stěmi, kdo tvrdili, že životní úkoly nejsou ani tak otom, aby člověk něčeho dosáhl, ale že se jimi jen utlouká čas do doby, než budou všechny podobné úkoly, ambice, cíle atouhy (údajně) až směšně irelevantní amalicherné.„Letoune,“ řekla azkoumala špičku prstu, načež prstem švihla, aby odstranila, co na něm ulpělo, apoškrábala se toutéž rukou na zádech, „je támhle stěmi ptáky Pyan?“ Ukázala.Dvousedadlový letoun, zavalité letadýlko skrátkými křídly, se okatě probouzel arozžíhal světla vkokpitu sotevřeným vrchlí-kem. „Ano,“ řekl jí do sluchátka. „Chceš, abych ji přivolal?“„Zatím ne,“ odpověděla aznovu si povzdychla. „Můžeš tam po-slat ten– no víš– tvůj… ten malý –“„Můj minidron.“„Jo, ten. Nespouštěj ji z očí. Pro případ, že by neslyšela, až budeme…“ Zmlkla, zakolébala se ze strany na stranu aprotáh-la se. Znovu zatřepala dvěma ze svých rukou, vecpala si smyčce do podpaží apokusila se vecpat si uvolněné pramínky vlasů do pásku, jímž je měla stažené. „Apočasí?“ zeptala se. Mezitím se na vybouleném hřbetu letounu otevřel malý poklop ado vzduchu vzlétla zmenšená verze letadla, otočila se a odsvištěla k místu, kde Cossont zahlédla vzdálené hejno ptáků. Minidron byl vidět jen pár vteřin– ozařovalo ho hlavně nejasné světlo odrážející se od horních pater Kruhoměsta, jehož nejbližších pár set horizon-tálních kilometrů ještě zářilo ve slunečních paprscích jako nějaká obrovitá kružba ze stříbra azlata, rozprostřená po nebi.„Ochlazuje se rychlostí jeden stupeň za patnáct minut,“ odpo-věděl letoun. „Vítr proměnlivý, avšak sílí na rychlost průměrně

D 18km vhodině, vnárazech až pětadvacet, vane střídavě západo-severně aseverozápadně.“Cossont se zamračila a zahleděla se na severozápad, přes pláně až kamsi kdalekým, temným horám tonoucím ve stínu, apotom znovu za sebe, na šikmý útes Kruhoměsta. Ohromnou stavbu tvořily strmé srázy trubic apanelů zpoměrně neobvyk-lých kovů, zakřivené a táhlé zdi potažené umělým kamenem, spirálovité struktury oken z tenké vrstvy diamantu a celé pa-vučiny napjatých ligránů uhelně černých kabelů, úplná změť perforovaných staveb stoupající téměř kolmo vzhůru k jasné-mu, zakřivenému vrcholu prostírajícímu se od obzoru kobzoru aležícímu otéměř dvě stě kilometrů výš– vpodstatě, pokud ne doslova, ve vesmírném prostoru. Cossont udělala to, co začala vblízkosti Kruhoměsta (anebo přímo vněm) dělávat teprve ne-dávno: prostě stála, hleděla ačekala, jestli neuvidí pohyb. Nikde žádný nespatřila. Poslední dobou se tu něco hýbalo jen zřídka-kdy. Občas si připadala jako poslední ještě živá aNeuskladněná osoba na celém světě.Když se Cossont zadívala mezi rozmanité místní komponenty Kruhoměsta, spatřila na druhém konci gigantického artefaktu, snad padesát kilometrů odsud, oblohu amraky; na jihu bylo nebe jasnější amraky potrhanější. Stupeň Otevřenosti– poměru pev-ných staveb kotevřenému prostoru– zde byl asi padesát procent, což znamenalo, že vítr měl mimořádně dobrou příležitost profu-kovat skrz.„To by mohlo fungovat,“ utrousila.Cossont si znovu namasírovala záda. Gziltové obvykle mívali paže jen vtakovém počtu, jaký je uhumanoidů normální– což jsou podle většiny spolehlivých zdrojů dvě– aúpravy potřebné ktomu, aby jich Vyr mohla mít dvakrát tolik, apřitom nepřišla okýženou mrštnost apružnost, znamenaly, že jí páteř, pokud ji moc dlouho namáhala vjedné poloze, občas vypovídala službu.„Bude ti vadit, když si zdřímnu?“ zeptal se letoun.„Ne, spi,“ řekla Cossont ajednou rukou na letoun mávla; kon-trolovala ladicí mechaniku jedenáctistrunu. „Čekej, až tě bude potřeba. Komunikaci přebírám já,“ řekla a cvaknutím zapnula sluchátko, kterým se ovládaly příslušné implantáty.Letoun zhasl světla, zavřel kokpit, ztichl apotemněl.

 DCossont znovu osaměla avmalé oáze ticha (protože vítr přestal vát avšechno se zklidnilo) se na chvíli zarazila. Vzhlédla kmod-ročerné obloze a velmi jemnému poprašku hvězd a satelitů na ní apoložila si vduchu otázku, jaké by to doopravdy bylo, být Zářivá, opravdu to uskutečnit ažít na oné údajně nádherné abez-pochyby reálné Druhé straně.Gzilťané žili smyšlenkou na Vyzáření celá staletí, celé genera-ce. Za dobrý nápad ho zprvu měla jen hrstka lidí; apotom, po-stupně, vprůběhu let, se jich přidávalo stále více. Nakonec došlo až na čísla, díky nimž to celé mohlo fungovat, protože aby se to udělalo pořádně, bylo třeba solidního počtu zúčastněných– nej-lépe celé civilizace.Teoreticky se mohl Vyzářit ipouhý jedinec, ale vpraxi to úspěš-ně dokázaly jen samotářské umělé inteligence. Ktomu, aby ně-kdo Záři ustál sám, bylo třeba soudržnosti, jakou disponovaly jen komplexní asamy vsobě dokonale uzavřené UI nejvyšší úrovně; žádný normální biologický jedinec to zvládnout nemohl– to bys-te se prostě jen vypařili. Nebyla to sice naprostá anihilace– veš-keré informace, které jste si vzali ssebou, zůstaly zachovány– ale osobnost, jedinec jakožto funkční, identikovatelná a od okolí odlišná entita byl pryč. Civilizace vZáři přežily avzkvétaly po ga-lakticky nezanedbatelná časová údobí, apak se postupně změnily vcosi mimo veškeré chápání– aspolu snimi ijedinci vnich.Ktomu by ovšem došlo tak jako tak, kdyby byly tyto společnosti zůstaly vReálu, ale veškerý výzkum, všechna srovnání avšichni experti astatistici se shodovali na tom, že Záře poskytuje ořády vyšší stabilitu než oblast pouhé hmoty aenergie.Cossont si povzdychla. Neměla ponětí, proč zírá do nebe apře-mýšlí o tomhle všem. Záře, stejně jako jistá pojetí Boha nebo kdovíčeho, byla všude kolem. Cossont prozkoumala konec prstu jedné ze svých horních rukou. Na špičce ho měla zmozolnatělý od toho, jak se snažila ovládnout struny jedenáctistrunu. Záře se mohla skrývat stejně tak vzáhybech ztvrdlé kůže na konci jejího prstu, jako na nebi.Zabalená, srolovaná, stlačená aposkládaná do dimenzí za di-menzemi, které jsou za dimenzemi, které lze vidět achápat– prá-vě tam se Záře skrývá, je to bludišti podobná řada pravoúhlých zatáček směřujících pryč od normální, trojrozměrné reality, vníž

D Cossont stojí na vysoko položené plošině při západu slunce apře-mýšlí otom.Cossont měla docela problém pochopit ihyperprostor, čtvrtý rozměr, natožpak další tři nebo čtyři, které nějak obkružují Re-alitu aumožňují vesmírům naskládaným do sebe šplhat pryč od singularity uprostřed všeho (která vesmíry tvoří) abuďto se pak vkruhu vrátit kolem nějakého nesmírného kosmického prstence, aby byly znovu stlačeny aznovuzrozeny, nebo se vyzářit do toho, co tenhle matoucí aohromující ultravesmír obklopuje.AZářiví se nacházeli vrozměrech, které byly dokonce ještě za tím; vnevýslovně mikroskopických, neotřesitelně vzdálených, ale přitom všudypřítomných– protkávajících látku časoprostoru ni-koli jako jednotlivá vlákna této metaforické tkaniny, ani jako je-jich nejtenčí nitky, nebo jejich molekuly či atomy či subatomární částice, nýbrž– velmi ironicky – jako neměřitelně malé struny, které tohle všechno tvoří, které tvoří vše. Vrozměrech sedm až jedenáct– tam sídlili Zářiví.Což bylo samozřejmě důvodem, proč měl jedenáctistrun jede-náct strun– navrhli ho poprvé už před deseti tisíci lety, ale už tehdy měli lidé potuchy, jak celá tahle záležitost se vzdálenými vý-spami reality funguje, aumělce napadlo, že by měli něco ztěchto odhalení zapracovat do svého oboru, včetně hudební kompozice. Proč tu však jsou ivnitřní, rezonanční struny– těch bylo, kromě oněch, na které se dalo dosáhnout zvnějšku nástroje, až třináct– tím si Cossont nebyla tak docela jistá. Naladit je byla svinská prá-ce, což ovšem dobře odpovídalo nešikovné, obstruktivní povaze jedenáctistrunu, jenž měl navzdory svému jménu více než jede-náct strun.Zvedl se vítr ačel po plošině. Vmetl jí do tváře pár vlasů. Za-strčila si je zpátky.Osmnáct druhů počasí. Ze všeho, co o Záři slyšela, ze všech pokusů, kdy se jí lidé snažili nějak smysluplně vysvětlit, jaké to tam je, byl tohle jediný detail, který si pamatovala. Je tam osm-náct druhů počasí, ne jeden. Nebyla si ani jistá, co to doopravdy znamená, natožpak jestli je to doopravdy nějaké zlepšení oproti realitě.Párkrát se zhluboka nadechla– připravovala se, že znovu used-ne do nástroje a začne hrát, ale příprava jí nějak nešla. Pořád

 Dmusela myslet na setkání, které ažila před pár hodinami. Bylo to krátce poté, co ji letoun přenesl zjejího domova pár tisíc kilome-trů odsud, zčásti Kruhoměsta, která byla stále ještě částečně oby-dlená, sem, do této části nad pláněmi Kwaalonu, kde, pokud vě-děla, nežil vůbec nikdo, ato desítky kilometrů žádným směrem.Když hrála na jedenáctistrun, dávala přednost samotě.Ještě než Cossont otevřela vrchlík kokpitu, Pyan si všimla ja-kýchsi ptáků vdálce adovolila se jí, jestli si snimi může letět hrát.Vzdychla a svolila k tomu; familárka se uvolnila ze sevření kolem jejího krku aodletěla. Cossont vytáhla pouzdro jedenác-tistrunu, které leželo na zadních sedadlech letounu, auž už ho chtěla otevřít, když tu si to vnáhlém rozmaru rozmyslela ařekla letounu, ať jí pouzdro pohlídá– aokamžitě si připadla hloupě, protože před kým by je měl letoun chránit?– aodešla se projít do Kruhoměsta.Uvnitř byla tma achlad. Na většině míst se vždycky automatic-ky rozsvítilo pár světel, jež vycítila její pohyb nebo teplo jejího těla; vjiných úsecích musela spoléhat jen na vlastní oči– jejich nanovylepšení využilo tu trošku světla, co tu byla, aproměnilo tmu vzrnité, duchovité tvary. Vzduch se ochladil; bunda akal-hoty se pomalu nafoukly, aby ji udržely vteple. Kráčela širokými chodbami apo chodnících nad hlubokými, neosvětlenými prosto-ry, vnichž se odrážela ozvěna, kolem arkád aobrovitých potrubí, soustav nosníků amiskovitých prohlubní poslucháren, anaslou-chala ozvěně vlastních kroků všeru.Veliké Kruhoměsto obepínající svět.Mnozí Gziltové na ně pohlíželi jako na cosi, nač mohou být pyšní, když to po Vyzáření nechají za sebou– jako na monument svého génia, vizionářství amoci– apříhodně přitom zapomínali, že Kruhoměsto nepostavili oni. Strávili tisíce let tím, že stavěli vhlubinách ina povrchu této nezměrné stavby askutečně kní významně přispěli, ale původní objekt ani jeho myšlenka vůbec nebyly jejich.Kruhoměsto postavili Werpešové, prastará humanoidní rasa, která sama už dávno Vyzářila. Gziltům před jedenácti tisíci lety připadlo jejich dědictví– planeta, kterou město obepínalo, isa-motná soustava, aspolu sní několik dalších slunečních soustav, ale navzdory tomu, že měli ke Kruhoměstu tak dlouhý vztah aže

D je tak dlouho chránili apracovali na něm, původní zásluha patřila někomu jinému.Přesto se oKruhoměsto celou tu dobu starali avurčitém smyslu už jejich bylo, akdyby nic jiného, nastavili jistou laťku těm, kdo budou město opatrovat vbudoucnu.Uprostřed toho, co kdysi bývalo rezidenční oblastí, teď už dlou-ho opuštěnou, narazila Cossont na starou školu avní na zásobu Uskladněných. Na bývalém hřišti se tyčily siluety na sebe nasklá-daných bílých beden, které vnímala jako slabě světélkující, což znamenalo, že jejich teplota je otrochu vyšší než teplota okolí. Další jemně zářící teplo viděla sálat zevnitř samotné školní bu-dovy aještě slaběji pak zářil strop velkého klenutého prostoru– odraženým nebo nastřádaným teplem. Kolem stály mrtvé stromy jako kostry.Strážný arbajt poblíž zamčené školní brány se rozložil zklido-vého kulatého tvaru avztyčil se do plné třímetrové výšky– zvět-šená lidská postava, celá složená ze třpytících se hran azřetelně patrných upínacích hlavic pro zbraně. Naháněl strach, což také bylo jeho účelem. Dokonce izněkolikametrové vzdálenosti vyvo-lával dojem, že se nad Cossont vysoko tyčí. Vyr si náhle uvědomi-la, jak hodně nevojensky působí bunda, do níž je oblečená– bylo na ní logo jedné hnojoprasové kapely, ve které před lety hrávala na elektrický slasťák. „Vládcové výkalů“ – včetně barvitého, byť pohoršujícího loga– jí přišlo jako pochybné, dětinské jméno už před dvaceti lety, ovšem tu bundu měla pořád ráda, protože jí při-pomínala jedno krásné období vjejím životě. Byla jedním zmála kousků oblečení, které si upravila tak, aby se jí do nich vešel dru-hý pár paží.„Občanko,“ pravil arbajt, který ji zřejmě identikoval na zá-kladě informací, jež zní nějak vytáhl– nejspíš zjejího sluchátka vuchu. „Nadporučice vzáloze,“ opravil se pak azasalutoval.„Jen se tu procházím, arbajte,“ odpověděla stroji.Arbajt znehybněl azdálo se, že otom přemýšlí, apak se bez dalšího slova, surčitým kovově naolejovaným šarmem složil zpát-ky do předchozího kulatého, odpočinkového tvaru. Takhle zkom-paktnělý připomínal nějakou sochu.Cossont šla dál apoblíž stěny dalšího velkého srázu, tam, kde široká silnice visela nad jedním z děrovaných, stovky metrů

 Dširokých tunelů, jež se proplétaly celým Kruhoměstem, narazila na tu rodinu. Muž ažena se choulili uohýnku. Jeho světlo se od-ráželo od zdi lemující silnici, protože zeď pokrývala tenká dia-mantová vrstva.„Dobrý večer,“ pozdravila je Cossont a udiveně pohlédla na oheň, jen takovou malou hraničku hořících polínek. Další naseka-né kusy stromu ležely na hromadě hned za těmi dvěma. Oba lidé kní vzhlédli– bez úsměvu. Byli oblečení jako na túru avypadali lehce neupraveně. Cossont neviděla nic, podle čeho by je identi-kovala. Její implantáty na nich ani nedokázaly vypátrat nic elektro-nického, což bylo zcela neobvyklé. Tváře měli ušmudlané. Nejradši by je oba vyhnala do nejbližší funkční sprchy apřinutila je se umýt.„Dobrej,“ odpověděl muž, potom odvrátil zrak azašťoural se klackem vohni. Žena si něco brblala zřejmě sama pro sebe, tiše hudrovala do hlubin objemného turistického kabátu. Třeba jen sněkým telefonuje, pomyslela si Cossont, ačkoli měla takový po-cit, že ne, když její vlastní implantáty na ní nedokážou odhalit nic, sčím by navázaly kontakt.Cossont už se jich chtěla zeptat, jestli jsou poutníci nebo míst-ní lidé na procházce nebo co vlastně, když tu zevnitř ženina ka-bátu vykoukla drobná tvář, vykulenýma očima se na ni zadívala apotom zase zmizela. Látka zašustila. Žena ke Cossont vzhlédla sobezřetným azároveň vzpurným výrazem.Cossont pár vteřin trvalo, než jí to došlo.Už si tak navykla přemýšlet osobě jako osoučásti Poslední ge-nerace, jako otěch posledních zrozených předtím, než lidé pře-stanou mít děti, že si zprvu nebyla jistá, na co se to vlastně dívá. Že by nějaká hračka? pomyslela si nejprve.„Vy máte dítě!“ řekla, přistoupila kženě, dřepla si na bobek, takže hleděla ženě tváří vtvář, a natáhla k ní ruku, ale pak ji opět stáhla.Žena se usmála a vypadalo to, že znovu mluví do kabátu. „Chudže,“ řekla jemně, „pozdrav tady paní.“Tvářička opět vykoukla. Dítě. Opravdové dítě– aspoň co tak Vyr dokázala poznat– staré snad čtyři nebo pět let. Holčička. Vypada-la velice vážně ahleděla na Cossont, která řekla: „Ahoj, Chudže.“„Hoj,“ proneslo dítě, potom se kouslo do rtu aznovu se ukrylo vzáhybech ženina kabátu.

D Cossont hleděla na ženu. Muž si zatím přisedl blíž ashlížel na ně obě. „Ona je –“ začala Cossont.„Naše,“ přitakala žena. „Je jí tři apůl.“ Tentokrát jí vhlase zněla pýcha, ale také podezřívavost avzdor. Děvčátko znovu vyhlédlo zkabátu asočima stále upřenýma na Cossont se přitulilo kmatce ata se zase přitiskla víc kněmu.Cossont se sotevřenými ústy posadila. Odtrhla zrak od hlubo-kých, tmavých očí děvčátka apohlédla na oba rodiče. „Takže vy ne…“„My nepůjdeme,“ odpověděl muž.Nepůjdeme. Až za třiadvacet dnů od této chvíle přijde čas, až všechny Uskladněné po celém Xownu aZyse ana každé další pla-netě aměsíci avkaždém gziltském habitatu alodi proberou do stavu před-probuzení ado Vyzáření samotného už budou zbývat jen hodiny, jich se to týkat nebude.Cossont věděla, že takoví lidé existují, lidé odhodlaní zjakých-koli důvodů neprojít Vyzářením se všemi ostatními, a dokonce jednoho nebo dva takové potkala– ikdyž si vždycky pomyslela, že si to rozmyslí, než přijde čas–, ovšem nikdy nepotkala nikoho, kdo by měl idítě.Zvyklost– nebyl to přímo zákon, ale cosi velmi podobného– ve-lela, že děti se do Záře neberou. Pro civilizaci ijedince vní, kteří se rozhodli odejít, to musel být zralý, zvážený, konečný čin, kte-rý si dobře rozmysleli adošli kzávěru, že jsou tohoto přechodu schopni. Gziltové se domnívali, že děti nejsou schopné kněčemu tak důležitému dát zodpovědně souhlas, což znamenalo, že vzít ssebou dítě pro ně bylo něco velmi blízkého zneužití dítěte.Takže lidé obvykle přestávali děti mít. Přesto se pár, opravdu jen velmi málo dětí narodilo itěm rodičům, kteří se Vyzářit chtěli, ov-šem stěmi, kteří se takto rozhodli, obzvláště když měli děti menší, bylo obecně nakládáno jako svyvrheli; většina se jich stáhla do komunit podobně smýšlejících lidí vhabitatech daleko odtud.Cossont se přistihla, že na mladý pár zírá. Jsou velice mladí, pomyslela si. Možná odeset let mladší než ona– když se dítě na-rodilo, museli být sami sotva víc než děti. „To bude hodně osamělý život,“ řekla jim.„To už je teď,“ opáčil muž.Ažena řekla vtutéž chvíli: „My víme.“

 D„Ano,“ pravila Cossont apřipadla si pošetile. „Mohlo mě napad-nout, že to víte.“ Omluvně se na ně usmála.„Naše budoucnost je ona,“ řekl muž akývl na dítě.Cossont přikývla a říkala si, jaká budoucnost to asi bude. Žádná jiná rasa ani civilizace nepřistoupí na to, že by těch pár procent Gziltů, kteří zůstanou po Vyzáření, mohlo představo-vat pokračování jejich civilizace. Všechna místa, kde Gziltové žili akterá opustili, od jejich rodné planety Zyse až po ten nej-menší hab atu nejmenší loď, budou považována za oprávněný cíl ovládnutí, pohlcení apřivlastnění si někým jiným. Samotný Xown ztoho byl ovšem díky tomu, že na něm bylo Kruhoměs-to, vyčleněn, azískal status pankulturního památníku ve správě jedné z Neutrálních nadací Galaktické rady. Nikdo nebude ze vzduchové bubliny svého habitatu vyhnán ani vyhozen, ale jeho či její svět se dříve či později naplní jinými bytostmi– některé budou humanoidní, jiné ne, ale všechny budou mimozemské, všechny odjinud.Pokud si to rozmyslíte arozhodnete se odejít po všech ostat-ních, nesmíte se dokonce ani příliš opozdit. Poměr subjektivní aabsolutní změny je během prvních pár hodin, které lidé vZáři stráví, takový, že opozdit se víc než zhruba ohodinu by bylo ris-kantní; dostanete se tam abudete izolovaní, protože ti, kdo pod-stoupili změnu jen pár hodin před vámi– ať už to byli vaši blízcí přátelé, milenci, rodina, identická dvojčata, klony, kdokoli– se mezitím změní natolik, jejich komplexnost natolik vzroste, že nebudete mít společného vpodstatě nic. Budete odkázaní sami na sebe, nebo se stanete součástí zoufale malé skupinky, vzása-dě bez kontextu aneukotvení kničemu většímu než jste vy sami, atak se pravděpodobně jen vypaříte, rozpustíte se do obecné pod-staty Záře, nebudete mít žádný smysl.Nebylo známo, jestli je tento fenomén výsledkem exotické fy-ziky adalších základních přírodních zákonů Záře samotné, nebo jestli je to nějaké pravidlo nastolené těmi, kdo tuto říši obývají apomáhají tak usnadnit lidem acivilizacím přechod do ní. Vý-zkumem tohoto jevu se zabývaly nejrůznější civilizace apotvrdily jej, aniž však přesně určily jeho příčinu. Zřejmě panovala jakási váhavá shoda, že příčinou je od obojího trochu, což nebylo právě uspokojující.

D „Nejsme Odpírači ani nic takového,“ pravila žena náhle. Dívala se na nášivky, které měla Cossont na límci bundy. Odpírači byli lidé, kteří militantně prosazovali, že se nikam odcházet nemá, pořádali demonstrace, vyvolávali občanské nepokoje adokonce iteď se vGalaktické radě hádali oto, že Vyzáření bude ilegální, že pro ně neexistuje mandát. Pár skupin na okraji hnutí Odpíračů už také použilo ke zdůraznění svých názorů násilí.„Jsme jenom civilisti,“ dodal muž.Cossont opět přikývla. Tento pár se vzdal svého postavení, ať už bylo jakékoli. To se stávalo. Tím jste zchudli– rovnalo se to přijetí náboženského slibu chudoby–, ikdyž být chudý ve společnosti, kde už nedostatek neexistuje akde peníze přetrvávají jen jako ja-kási obřadná formalita, nebylo až tak hrozné; kpodporování libo-volného počtu lidí, kteří potřebují almužnu, stačila jediná osoba snominálně průměrnými prostředky. Aktomu se vám většinou dostalo nádavkem buďto nabručené nedůvěry, nebo nevrlého ob-divu (přišlo na to).Děvčátko vylezlo zpod matčina kabátu ještě víc a upřeně na Cossont hledělo vykulenýma očima, vnichž se mihotaly oranžové plameny ohně. Přitom si hrálo smalou hračkou, kterou pořád do-kola převracelo vbuclatých aušmudlaných ručkách.„Můžu si ji podržet?“ zeptala se náhle Cossont apohlédla nej-prve na ženu, potom na muže.„Ne,“ řekl muž rychle amatka dítě objala, jako by je chtěla před Cossont chránit. „Nedovolujeme to,“ pokračoval muž, „protože se jí chce dotýkat spousta lidí, všichni ji chtějí držet.“ Pokrčil ra-meny. „Přestalo se jí to líbit.“ Rozhlédl se po obrovském okolním prostoru podobném jeskyni. „Což je taky důvodem toho, proč jsme tady venku.“„Omlouvám se,“ dodala žena ke Cossont, ale nechala paži tam, kde byla.„Chápu vás,“ řekla Cossont. Pokusila se ojakýs takýs úsměv. Po-hlédla na všechny tři, zazubila se na dítě apomalu vstala. „Musím jít,“ řekla. „Hodně štěstí.“„Děkujeme,“ odvětil muž.„Půjdete tamtím směrem?“ zeptala se aukázala tam, odkud přišla.Muž se zatvářil znovu ostražitě ajenom pokrčil rameny.

 D„Jestli ano,“ řekla mu, „tak je tam ve staré škole stanoviště Uskladněných ahlídá ho bojový arbajt. Neměl by vám dělat žádné problémy, ale… prostě abyste se neplašili.“ Ještě jednou se usmála.Žena přikývla. Dítě opět zmizelo vzáhybech matčina kabátu.„Ráda jsem vás poznala,“ řekla Cossont.„My vás také,“ odpověděl muž. „Sbohem.“„Opatrujte se,“ popřála jim ještě.Žena jen přikývla.Cossont se otočila a odcházela do houstnoucího šera uvnitř obrovité stavby. Na cestu jí ještě chvíli svítila bledá, ubohá záře ohně, kterou její vylepšené oči zesilovaly.Třeba to ani opravdové dítě nebylo, řekla si. Mohla to být důmy-slná hračka nebo nějaké ztěch nových umělých dětí, vymyšlených pro ty, kdo dětskou společnost postrádali– vzásadě šlo omalé roboty. Na jednom programu, na který se kdysi dívala, takovéhle dítě ukazovali ačlověk by přísahal, že je opravdové, jenže nebylo. Zjevně ty děti ipatřičně voněly.Možná na těchhle robotech je něco v nepořádku na dotek – snad jsou moc těžcí nebo tvrdí na omak. Snad to byl ten důvod, proč jí ho nechtěli nechat podržet.Když procházela kolem bojového arbajta, opět ožil. Znovu se vztyčil, ale tentokrát zůstal zticha ajen zasalutoval.Cossont zakroužila hlavou, ještě jednou si protáhla ramena azá-da apotom natočila nástroj tak, aby jím profukoval osvěžující vá-nek. Uchopila oba smyčce ajediným rychlým, ladným pohybem usedla opět do nástroje, náležitě se opřela zády achodidly, zhlu-boka se nadechla apomalu vydechovala; zároveň začala hrát ně-kolik cvičných stupnic. Téměř okamžitě se přes plošinu prohnal závan větru atiše rozezněl dvě vnější, rezonanční struny napjaté na zadní straně nástroje. Ten zvuk nebyl disharmonický, což byl ujedenáctistrunu vždycky bonus (někdo by řekl překvapení), za-to však tlumený akrátký, protože vítr opět odvanul. Přesto přiměl Cossont zálibně povzdychnout. Protáhla si oboje ramena, lépe uchopila oba trojstranné smyčce apřipravila se ke hraní.Zkusí předposlední část Vodíkové sonáty– tu zatím nezvládla zahrát správně celou. Je to těžká pasáž ane zrovna to, na co by měla chuť, ale jestli bude hrát jen lehčí pasáže, nikam se nedosta-

D ne. Předposlední část je rychlá adivoká– dokonce až rozzuřená.Bude při ní myslet na matku. To by mohlo pomoci.„No jen se na sebe podívej!“Podívala se na sebe. Nejdřív jen sklopila hlavu, potom pohlédla na svůj odraz včerném zrcadle tvořeném zevnitř zakrytou skle-něnou stěnou hlavní ložnicové jednotky. Pokrčila rameny. Když máte čtyři ruce, je to obzvlášť ladný pohyb, pomyslela si. „No co je?“ zeptala se matky azamračila se.Warib jen dceru zpražila pohledem. Vyr znovu zkontrolovala odraz vzrcadle. Viděla před sebou vysokou gziltskou dívku oble-čenou do přiléhavé vojenské uniformy, dívku stmavě šedou pletí asvětlými vlasy po ramena, která jsou širší, než je běžné, ale ani zdaleka nijak groteskní. Horní pár paží byl trochu delší alépe vy-rýsovaný než ten přídavný. Zdravě robustní hruď, módně vyrýso-vaný pas aširoké boky nesavčího humanoida. Nohy měla trochu kratší azáda oněco delší, než jak stanovuje obvyklý ideál gziltské krásy, ale co na tom záleží? Dalo by se říct, že ty čtyři ruce jsou kvůli tomu ještě lepší– tak trochu to vyvažují.Její matka podrážděně sykla.Vyr přimhouřila oči. Unikl jí snad nějaký detail? Byla vmatčině bytě atudíž vpoměrně neznámém teritoriu, ale věděla, že někte-rá stěna se tu jistě dá proměnit vopravdové zrcadlo, nejspíš ta vsetmělé ložnicové jednotce, kde zjevně ještě spí Waribin nejno-vější milenec.Vyr pohlédla na matku. „Jako co je?“ zeptala se znovu zmateně.Warib procedila skrz zaťaté zuby: „Víš to moc dobře.“Warib byla oblečena vdlouhém aelegantně průsvitném hávu; vypadal tak neprakticky, že byl určitě hodně drahý. Byla štíhlejší aztepilejší verzí své dcery avlasy měla delší ahustší. Fyzicky totiž ve skutečnosti mládla abude mládnout, dokud se všichni Nevy-září. Její dcera už sice přesáhla věk, kdy se lidé obvykle začínají osvůj vzhled starat, ale jen opár let, akromě toho se Vyr stejně už před časem rozhodla, že vtom období, které ještě zbývá, prostě bude stárnout přirozeně. Ta obrovská transcendentní bezva-sen-za-šleha, totiž Vyzáření, měla přijít už brzy azdálo se, že po ní bude tento život ivšechno vněm nepodstatné aubohé, atak dále, atak podobně.

 DTrochu ji udivilo, že její matka zřejmě přijímá dceru, která je vzhledově starší než ona sama, jako nějakou výčitku. Když se zVyr stala nadporučice, chovala se matka podobně. Vyr si mys-lela, že na ni bude Warib pyšná, ale místo toho ji rozčílilo, že její dcera dosáhla vyšší hodnosti než ona, byť jen formálně apřestože to vlastně nic neznamenalo.„To ti vadí ty ruce?“ zeptala se amáchla všemi čtyřmi pažemi najednou. Za Waribinými zády, za okny bytu, viděla pomalu míjet moře. Její matka bydlela na kilometry dlouhé luxusní superlodi, jež donekonečna obeplouvala uzavřené pobřeží moře Pinikoln, ležícího uvnitř Souše, jediného rozsáhlého kontinentu, který představoval většinu Zyse.„Jistěže mi vadí ty ruce!“ pravila Warib. Zatvářila se, jako by právě kousla do něčeho hořkého, azavrtěla hlavou. „Anesnaž se být vtipná, Vyr, stejně to neumíš.“Vyr se usmála. „No, vždyť jsem se taky nesnažila, ačkoli to je skoro –“„Ty ses odjakživa snažila být jiná než ostatní, že ano, Vyr?“ ze-ptala se matka, ačkoli ta věta vlastně intonaci otázky postrádala. „,Koukni se na mě! Koukni se na mě! Koukni se na mě!‘“ opa-kovala tónem, který měl být nejspíš ironický, apřitom kymácela hlavou atrochu hopsala.„Tedy –“„Dělat mi ostudu, to ti dělalo opravdu hodně velkou radost už od malička.“Vyr se zamračila. „Já bych ani neřekla, že jsem to někdy zfor-mulovala jako nějakou zvláštní ambi–“„Začalas mi dělat ze života peklo, ještě když ses počurávala.“„…to byla spíš taková šťastná ná–“„Tohle jsi totiž fakt dělala– stáhla sis kalhotky ačůralas před mými hosty. No jak si myslíš, že jsem pak vypadala? Na večírcích. Před nějakými hodně důležitými lidmi!“„To už jsi mi říkala, ane jednou, ale nezapomeň, že jsem si pro-šla kamerové záznamy a–“„Tvůj otec ajá jsme to smazali, byla to hrozná ostuda.“„Hmm. Jenomže dodatkové soubory –“„Snad mi nechceš tvrdit, že nevěříš vlastní matce?“ Warib zakví-lela, zakryla si líbivě dokonalý obličej rukama selegantně upra-

D venými nehty asklopila hlavu. To gesto itón jejího hlasu nazna-čovaly, že jestli Vyr konečně nepochopí, oč jí jde, začne už brzy vřískat avzlykat.„No dobře,“ pravila Vyr trpělivě. „Takže teď ti jde oto, že –“„Že tě nemůžu pozvat na svůj večírek, když vypadáš takhle!“ zvolala Warib amávla ke dceři. Poslední slovo málem zaječela. „Jako cvok!“„To jako kvůli těm rukám?“ zeptala se Vyr, jen aby se ujistila.„Jistěže kvůli těm pitomým rukám!“ zaryčela její matka.Vyr se poškrábala na hlavě. „No, tak mě tam prostě nezvi,“ řekla asnažila se, aby to znělo rozumně.Warib se zhluboka, uvážlivě nadechla. „Jak,“ pravila přidušeně, skoro šeptem, čímž naznačovala, že dceřina poslední věta byla tak idiotská, že je škoda na ni plýtvat dechem, „jak tě můžu nepo-zvat, když jsi moje dcera ajá bych na tebe měla být pyšná?“ Znovu zvýšila hlas. „Co si takhle lidi pomyslí? Co?“„No tak mám čtyři ruce,“ řekla Vyr azamávala všemi pažemi. „Lidi taky mívali dvě hlavy, nebo vypadali jako osminožci nebo jako chuchvalce nebo –“„To bylo kdysi!“ řekla Warib jízlivě. „Za starých časů. To už ni-koho nezajímá.“„Já ti nevím,“ namítla Vyr azavrtěla hlavou. „Viděla jsem někde záznam oté skupině, co dělá putovní poslední rozlučkovou párty na Xownu atam byli lidi, vtakové –“„Vyr!“ zakvílela její matka. „Budeš mě laskavě poslouchat?“„…velké jakoby vzducholodi…“ Vyr si uvědomila, že ji umlčelo blýsknutí matčiných očí.„Nikdo,“ řekla jí Warib, „kdo něco znamená, už tohleto nedě-lá!“ Zvolna se nadechla ařekla důrazně: „Je to dětinské, Vyr. Co-pak ty vůbec nevěnuješ pozornost tomu, co –?“„Mami, já se jen pokouším –“„Ach, Bože, neříkej mi,mami‘,“ ohradila se Warib, zamrkala azavřela oči.„—dát každému,sbohem‘ a,brzy na shledanou‘, ataky chci za-hrát tu skladbu –“„Každý,“ zakřičela na ni matka, „se teď vrací ke klasice! To ani tohle nevíš? Vylepšení…“ Warib zaváhala. „Tedy na první pohled viditelná vylepšení… jsou mimo. Nikdo už si je dělat nenechává.

 DKaždý se obrací kzákladní lidské podobě– na důkaz úcty ke všem těm milionům generací, které nám pomáhaly dojít až sem.“Warib hleděla do země ajemně se pleskala po čele. Pokud bylo Vyr známo, toto gesto bylo vjejím repertoáru skutečnou inovací, amožná tedy mohlo být čímsi mimo choreograi, snad dokonce ičímsi spontánním. Bylo to natolik překvapivé, že Vyr mnoho ne-chybělo apocítila by omatku skutečnou starost.„Unašeho trpícího Písaře,“ zašeptala matka, „Vyr, vždyť někteří lidé se dokonce vracejí ikpřirozené barvě vlasů.“ Vzhlédla se sl-zami vočích apokývala hlavou.Vyr hleděla na matku. Venku za oknem ubíhalo klidné moře. Nakonec rozpřáhla všechny čtyři paže. „Takže, jsem na ten blbej večírek pozvaná, nebo ne?“Warib obrátila oči vsloup, letmo se ohlédla ateatrálně padla na přepychovou bílou pohovku stojící před hlavním panorama-tickým oknem společenského salonu. Zůstala na ní se zavřenýma očima ležet. Jednu ruku natáhla ke krku, kde jí na tenkém řetíz-ku visel medailonek sminiaturní kopií Knihy pravdy. Špičkami prstů ten malý plochý šperk hladila, jako by zněj čerpala útěchu. Cossont tiše udělala pár kroků vzad, dokud má matka oči zavřené. Už dřív si všimla, že jak se Vyzáření blíží, Warib začíná být odost víc nábožensky založená. Nejlepší, co se otom dalo říct, bylo, že není jediná.Warib zavrtěla hlavou a tiše, odevzdaně řekla: „Ále, dělej si, co chceš, Vyr. Děláš to tak pořád, vždycky jsi to tak dělala. Přijď, jak se ti zlíbí – dělej mi ostudu, jak chceš. Proč měnit zvyk, který –“Cossont poslední slova neslyšela– vyšla ze dveří.Bylo až zázračné, že když Vyr se zavřenýma očima anapůl nepří-tomně na celou tuhle nesmyslnou rodinnou příhodu starou jen pár dní vzpomínala, podařilo se jí odehrát prostřední, obzvlášť náročnou část předposlední věty vůbec poprvé bez jakýchkoli chyb. Dokázala to! Úspěšně se stou komplikovanou bouří not po-prala. Teď byla učásti, kterou vždycky vnímala jako lehké klouzá-ní dolů zkopce, protože not bylo míň ave větších vzdálenostech od sebe asnáz se vázaly dohromady– ještě asi tak minuta nepříliš náročného hraní aona to té zatracené skladbě natře.

D Ucítila na rtech úsměv ana tváři vánek. Dokonce se za ní ozval příjemný bručivý zvuk, což byla laskavost vnějších rezonujících strun apovětří, vniž doufala. Cítila obojí na páteři ivploše, na níž seděla. Panečku, pro jednou jako by jí dokonce iživly chtěly vjejím směšném podnikání přát úspěch.Zrovna pomýšlela na to, že otevře oči, když tu rezonanční stru-ny umlčel náhlý poryv větru zopačné strany, zahoupal sní vsedle amálem převrátil nástroj iji samotnou. Donutilo ji to sklouznout nohama zpedálů aopřít se oběma chodidly pevně ozem, aby obo-jí zůstalo stát. Šortky jí zapleskaly ostehna, ucítila, jak se jí roz-vázaly vlasy, ato ji donutilo přestat hrát, protože přišla orovno-váhu iklid. Vnější rezonanční struny vydaly zvuk, který byl čímsi mezi zaprděním azaúpěním.Tóny odumřely azávan větru také, ale hudbu jedenáctistrunu vystřídal nový zvuk, který zněl jako dobíhající motor; Vyr skrz chodidla apodpůrnou nohu nástroje, kterou měla pod zadkem, ucítila cosi jako několikanásobný úder do povrchu terasy.Pořád ještě neotevřela oči. Ve správném pořadí stáhla oba smyč-ce ze strun aposadila se v „O“ dutého nástroje zpříma. Teprve potom– po krátkém vyčítavém pohledu na vlastní letoun, který se teprve nyní znovu rozsvěcel– otočila hlavu tam, odkud zřejmě všechen ten nový rozruch vycházel.Patnáct metrů od ní dosedl na čtveřici podsaditých nohou na zem osmimístný vojenský letoun, ještě zbarvený do téměř naprosté černi oblohy. Jeho bachratý trup zůstal neosvětlený, dokud se uprostřed rychle nesklopily dveře. Znich vyšel někdo snatolik vysokou hodností, že dokonce ani jako formální civi-listka vzáloze neměla Vyr prakticky jinou možnost, než vstát azasalutovat.Vzdychla, vylezla zjedenáctistrunu azároveň vycvakla opěrku, aby se nástroj sám udržel ve vertikální poloze. Jedenáctistrun vy-dal slabounké zaskřípění.Vyr se vyzula ze střevíců, natáhla si boty azůstala stát vpozoru. Přitom se jí podařilo zatřepáním ucha probudit komunikátory. „Etalde, Yueweag, komisař-plukovník, vojenská rozvědka plu-ku; jeho přesné přidělení vtuto chvíli není známo,“ zašeptalo jí úsečně do ucha sluchátko; to už se kní důstojník poklusem blížil. Sundal si čapku avecpal si ji do podpaží, usmál se aještě vchůzi

 Dna Vyr zamával. Vyr přešla do pohovu. Rychle pohlédla na svůj letoun atrochu přimhouřila oči.„Pyan jsem kontaktoval,“ řekl jí letoun přes sluchátko. „Sice si stěžuje, ale už je na cestě. Patnáct minut.“„M-hm,“ přitakala Cossont tiše.Zvojenského letounu vyskočila dvojice vojáků splnou výzbrojí ivýstrojí ase zbraněmi vpohotovosti; postavili se každý zjedné strany dveří, jež znovu zaklaply. Vyr si dovolila zatvářit se nad tímto vývojem událostí poněkud udiveně.„…to brát neformálně, ano?“ říkal právě komisař-plukovník Et-alde, přikyvoval adošel kní. Byl malý, baculatý azdálo se, že se trochu potí. Jako spousta lidí vdnešní době nosil odpočet– ho-dinky, které ukazovaly, kolik času zbývá do Podnícení, tedy do konkrétního okamžiku, kdy– za předpokladu, že všechno půjde podle plánu– začne samotné Vyzáření. Jeho odpočet vypadal jako roztomilá digitální drobnůstka, kterou nosil na prsou vojenské bundy; celkem se jí dařilo vypadat jako medaile. Vyr taky jeden odpočet mívala, ale kdesi ho zapomněla. Právě když si všimla od-počtu na prsou komisaře-plukovníka, se na displeji ukázalo oden méně. Takže na jejich rodné planetě Zyse je bezpochyby půlnoc.Komisař-plukovník Etalde se zahleděl na Vyr aprohlížel si její druhý pár paží. Přikývl. „Ano, myslel jsem si…“ Pak se podíval za ni na jedenáctistrun. Vytřeštil oči. „Co je kčertu tohle?“„Akustický protichůdný jedenáctiúhelníkostrun, pane,“ infor-movala ho. Hleděla někam nad jeho hlavu, jak vyžadovala etiketa. Naštěstí to nedalo moc práce.„Neříkejte,“ žasl Etalde. Pohlédl opět na ni. „Je to vaše?“„Ano, pane.“Etalde mlaskl. „Tak to bychom to raději měli vzít ssebou.“„Pane?“ zamračila se Vyr.„Má to nějaké pouzdro nebo tak něco?“ zeptal se.„Ano, pane. Támhle leží.“ Otočila se aukázala na tmavé pouz-dro pár metrů od nich, na černých dlaždicích terasy téměř nevi-ditelné.Komisař-plukovník se ohlédl po těch dvou vojácích. Bližší znich už vyrazil kpouzdru; puška se mu (nebo jí) vpoklusu sama připevnila na záda.„Tak jdeme?“ zeptal se Etalde. „Vše vpořádku?“

D „Pane?“ opáčila Cossont amračila se.Etalde chvilku vypadal zmateně, ale potom luskl prsty. „Á! Ano! Tak raději…“ Odkašlal si ařekl: „Nadporučice Cossont, tímto vás sokamžitou platností znovu povolávám do služby po dobu trvání aktuální mimořádné události.“Vyr se zamračila ještě víc. „Ona nastala nějaká mimořádná udá-lost?“„Je to jaksi tajné, ale ano.“Cossont cítila, jak se proti vlastní vůli šklebí. Shlédla na komi-saře-plukovníka. „Teď?“ zeptala se. Potom poopravila výraz své tváře iočí aopakovala: „Chci říci– teď, pane? Tak brzy před –?“„Ano, teď, nadporučice,“ odtušil ostře Etalde. Slyšela, jak si po-vzdychl, adívala se, jak si opět nasazuje čapku. „Smimořádnými událostmi je to totiž tak,“ pravil unaveně, „že málokdy nastanou, když se to hodí.“„Smím se zeptat, co –?“„Co se k čertu děje?“ dořekl Etalde, najednou opět žoviálně. „Klidně se ptejte. Kničemu vám to nebude. Já sám nemám ponětí.“Objevil se voják sotevřeným pouzdrem. Aby vecpali nástroj do-vnitř, museli se do toho pustit všichni tři.Etalde udýchaně pokynul kvojenskému letounu. „Naše UI říká, že se kvám právě vrací jakýsi domácí mazlík či co? Je to tak?“„Ano, pane,“ potvrdila mu. „Ale ještě mu to pár minut potrvá.“ Přešla kpouzdru achtěla je zvednout, ale voják ji předešel, zvedl si pouzdro na rameno apuška se mu sama přesunula na druhé.„Sledujeme jeho polohu,“ pravil Etalde, zatímco voják se vydal k letounu. Cossont zůstala stát. Komisař-plukovník se zastavil aohlédl se po ní. „No tak pojďte přece,“ pobídl ji. „Setkáme se stím tvorem ve vzduchu.“ Usmál se. „Pospěšte.“„Amůj letoun, pane?“ zeptala se.Etalde pokrčil rameny. „Řekněte mu, ať se vrátí domů, nebo prostě kam patří. Vy letíte snámi, nadporučice.“ Pokrčil rameny. „Tak zní rozkaz.“„Nikdy jsem oní neslyšel.“„Je známa spíše pod jménem Vodíková sonáta.“„Ani tak jsem oní neslyšel.“„Není divu, pane. Je trochu obskurní.“

 D„Je slavná?“„Ta skladba?“„Ano.“„Jedině tím, že je téměř nemožné ji zahrát.“„Takže není…“„Příjemná na poslech? Ne. Pane.“„Vážně?“Vyr se zamračila azamyslela se. „Jeden význačný a uznávaný akademik se oní vyjádřil velmi lapidárně už před mnoha tisíci let. Jeho názor zněl:,Jako výzva nemá sobě rovných. Jako hudba? Bezcenná.‘“Komisař-plukovník krátce hvízdl. „Kruté.“Vyr pokrčila rameny. „Je to pravda.“„Takže životní úkol, říkáte?“„Svého času mi to přišlo jako dobrý nápad, pane.“Když se vojenské plavidlo ocitlo na tušově černé obloze nad Kwa-alonskými pláněmi, rychle zpomalilo atéměř se zastavilo; spusti-la se zadní rampa aještě než klidopole všechno ztišilo, vtrhl do-vnitř burácivými poryvy vítr.Vyr seděla připásaná mezi Etaldem atřetím vojákem na seda-dle ustěny. Druzí dva vojáci seděli na opačné straně malé kabiny amezi nimi trčelo upevněné pouzdro jedenáctistrunu jako bizar-ní, uhlově černá rakev. Jeho nejbližší výčnělek byl tak blízko, že by se ho Cossont mohla dotknout. Letoun řídila UI.Vyřina familiárka Pyan, jež měla podobu čtvercového černého pláštíku, se třepetavě vynořila zbouřlivé temnoty venku, narazila do houbovitého klidopole ateatrálně, shraným překvapením se snesla na podlahu. Zadní dveře letounu mezitím hlučně zaklaply aplavidlo opět zrychlilo.„Pěkně zdvořilé přivítání!“ pravila Pyan na místní společné frekvenci asnažila se neodletět dozadu. Odrazila se všemi čtyř-mi rohy od podlahy avrhla se ke Cossont. Ta otevřela jejich soukromou frekvenci azavrčela: „Přestaň se předvádět apojď sem.“Pláštík přeplul nad podlahou asmalou pomocí Etalda aCossont jí vyšplhal na ramena. Kolem těch se omotal, jak to jen vzhledem kpopruhům šlo, autáhl se Vyr kolem krku.

D „Jsi popudlivá,“ oznámil jí. „Kvůli čemu vlastně všechen ten po-vyk je?“„Když budeme mít štěstí, tak kvůli ničemu.“

Připravujeme:J.O.Morgan: SpotřebičSteven Erikson: Vzpomínky leduAngus Watson: Věk železa VálečníkGavin G.Smith: Znamení štíraPeter F.Hamilton: Propast na konci snuAlex Pheby: Malarkoi

Iain M. BanksVodíková sonátaAnglický originál e Hydrogen Sonatavydalo nakladatelství Orbit v Londýně v roce 2012Překlad Jakub NěmečekRedakce Richard PodanýKorektura Odpovědná redaktorka Veronika MarhounováSazba písmem Comenia VMIlustrace na obálce Luke J. FrostVytiskla tiskárna Finidr, Český TěšínV roce 2024 vydalo nakladatelstvíMartin Královec – Planeta9Za Hládkovem 22, 169 00, Prahajako svou 32. publikaciVydání prvníplaneta9.czfacebook.com/planeta9.cz