䈀䄀一䬀匀 䤀䄀䤀一 䴀嘀伀䐀촀䬀伀嘀섀 匀伀一섀吀䄀䤀匀䈀一 㤀㜀㠀ⴀ㠀 ⴀ㠀㠀㘀㈀㘀ⴀ㌀㈀ⴀ㤀Ḡ䴀ᬁ氀椀 戀礀挀栀漀洀 瘀縁搀礀 洀氀甀瘀椀琀 瀀爀愀瘀搀甀Ⰰ 瀀漀欀甀搀 猀攀 渀攀漀挀椀琀渀攀洀攀 瘀 猀椀琀甀愀挀椀Ⰰ 欀搀礀 戀礀 琀漀 戀礀氀漀 渀愀瀀爀漀猀琀漀 渀攀洀漀爀氀渀 愀 瀀漀愁攀琀椀氀⸀ᰠ䜀稀椀氀琀漀瘀Ⰰ 瀀爀愀猀琀愀爀 挀椀瘀椀氀椀稀愀挀攀 夁稀攀渀 渀愀 稀欀氀愀搀ᬁ 渀愀 愀爀洀搀渀挀栀 猀琀爀甀欀琀甀爀Ⰰ 愀ഁ欀漀氀椀 猀愀洀愀 樀攀 愀縁 瀀夁攀栀渀愀渀ᬁ 洀爀甀洀椀氀漀瘀渀Ⰰ 洀ᬁ氀椀 猀瘀漁樀 瀀漀搀氀 渀愀 稀爀漀搀甀 䬀甀氀琀甀爀礀⸀ 䴀氀攀洀 猀攀 猀琀愀氀椀 樀攀搀渀洀 稀 樀攀樀挀栀 稀愀欀氀搀愀樀挀挀栀 ഁ氀攀渀漁Ⰰ 愀瘀愁愀欀 瘀 瀀漀猀氀攀搀渀洀 漀欀愀洀縁椀欀甀 猀攀 爀漀稀栀漀搀氀椀 稀漁猀琀愀琀 洀椀洀漀⸀一一礀渀 䜀稀椀氀琀漀瘀 甀ഁ椀渀椀氀椀 欀漀氀攀欀琀椀瘀渀 爀漀稀栀漀搀渀甀琀 渀愀猀琀漀甀瀀椀琀 挀攀猀琀甀Ⰰ 欀琀攀爀漀甀 瀀夁攀搀 渀椀洀椀 瘀礀愁氀愀瀀愀氀礀 洀椀氀椀漀渀礀 樀椀渀ﴀ挀栀 挀椀瘀椀氀椀稀愀挀 ጠ 瘀猀琀漀甀瀀椀琀 搀漀 娀夁攀 愀 瀀漀瘀稀渀猀琀 猀攀 欀 渀漀瘀 愀 渀攀欀漀渀攀ഁ渀ᬁ 戀漀栀愀琀 愀 爀漀稀洀愀渀椀琀ᬁ樀愁 攀砀椀猀琀攀渀挀椀⸀唀唀瀀爀漀猀琀夁攀搀 瀀夁瀀爀愀瘀 樀攀 瘀愁愀欀 稀渀椀ഁ攀渀漀 瘀爀挀栀渀 瘀攀氀攀渀⸀ 娀搀 猀攀Ⰰ 縁攀 瘀 椀渀挀椀搀攀渀琀甀 洀 瀀爀猀琀礀 嘀礀爀 䌀漀猀猀漀渀琀Ⰰ 渀愀搀瀀漀爀甀ഁ欀 瘀 稀氀漀稀攀⸀ 嘀礀爀 琀漀甀縁椀氀愀 樀攀渀 瀀漀 搀漀欀漀渀愀氀洀 瀀爀漀瘀攀搀攀渀 渀攀猀洀爀渀ᬁ 琀ᬁ縁欀 猀欀氀愀搀戀礀 稀瘀愀渀 嘀漀搀欀漀瘀 猀漀渀琀愀Ⰰ 渀攀稀愀ⴀ樀洀愀氀愀 樀椀 愀渀椀 娀夁攀Ⰰ 愀渀椀 瀀漀氀椀琀椀欀愀⸀ 一礀渀 樀攀 樀攀樀 縁椀瘀漀琀 瘀稀栀漁爀甀 渀漀栀愀洀愀 愀 嘀礀爀 渀愀 切琀ᬁ欀甀⸀ 䨀攀搀椀渀ﴀ洀 猀瀀漀氀攀ഁ渀欀攀洀Ⰰ 瀀漀洀漀挀渀欀攀洀 愀 猀渀愀搀 瀀夁琀攀氀攀洀 猀攀 猀琀愀氀 猀琀愀夁椀ഁ欀ﴀ 爀攀瀀愀猀漀瘀愀渀ﴀ 愀渀搀爀漀椀搀Ⰰ 欀琀攀爀ﴀ 猀攀 瀀爀漀栀氀愀愁甀樀攀 稀愀 愀瘀愀琀愀爀愀 䬀甀氀琀甀爀礀⸀ 䨀攀樀洀 切欀漀氀攀洀 樀攀 渀愀樀琀 渀攀樀猀琀愀爀愁栀漀 縁椀樀挀栀漀 ഁ氀漀瘀ᬁ欀愀Ⰰ 洀漁縁攀 猀琀愀爀栀漀 瀀夁攀猀 搀攀瘀ᬁ琀 琀琀椀猀挀 氀攀琀⸀ 吀攀渀 樀攀搀椀渀ﴀ 戀礀 洀漀栀氀 瘀ᬁ搀ᬁ琀Ⰰ 挀漀 猀攀 琀攀栀搀礀 搀瘀渀漀 猀欀甀琀攀ഁ渀ᬁ 猀琀愀氀漀⸀倀漀猀氀攀搀渀 搀渀礀 最稀椀氀琀猀欀 挀椀瘀椀氀椀稀愀挀攀 戀甀搀漀甀 瀀氀渀 渀攀戀攀稀瀀攀ഁ 愀 戀甀搀漀甀挀渀漀猀琀 猀攀 稀搀 戀ﴀ琀 瘀攀氀洀椀 渀攀樀椀猀琀⸀ 嘀漀搀欀漀瘀 猀漀渀琀愀 樀攀 搀攀猀琀ﴀ 爀漀洀渀 猀爀椀攀 䬀甀氀琀甀爀愀 漀搀 昀攀渀漀洀攀渀氀渀栀漀 愀甀琀漀爀愀 昀愀渀琀愀猀琀椀欀礀 䤀愀椀渀愀 䴀⸀ 䈀愀渀欀猀攀⸀倀氀愀渀攀琀愀㤀䈀䄀一䬀匀 䤀䄀䤀一 䴀倀堁䔀䰀伀紁䤀䰀 䨀䄀䬀唀䈀 一ᨁ䴀䔀ఁ䔀䬀刀伀䴀섀一 娀 䌀夀䬀䰀唀 䬀唀䰀吀唀刀䄀嘀伀䐀촀䬀伀嘀섀 匀伀一섀吀䄀
CULTURE SERIESConsider Phlebase Player of GamesUse of WeaponsExcessionInversionsLook to WindwardMatterSurface Detaile Hydrogen SonataCYKLUS KULTURAPomysli na Fléba (2018)Hráč (2019)K čemu jsou zbraně (2022)ExtrémLíc a rub (2002)Vodíková sonáta (2024)
IAIN M.BANKSVODÍKOVÁ SONÁTA
VODÍKOVÁ SONÁTAROMÁN Z CYKLU KULTURA
e Hydrogen SonataCopyright © Iain M. Banks, 2012Czech edition © Martin Královec – Planeta9, 2024Translation © Jakub Němeček, 2024ISBN 978-80-88626-32-9
Památce Paula Gambola aRonnieho MartinaSdíky věnováno Adèle, Timovi, Lesovi, Joanně aNickovi
OBSAHJedna 11Dvě 21Tři 47Čtyři 59Pět 75Šest 105Sedm 117Osm 155Devět 175Deset 193Jedenáct 223Dvanáct 239Třináct 277Čtrnáct 293Patnáct 311Šestnáct 333Sedmnáct 369Osmnáct 405Devatenáct 423Dvacet 445Dvacet jedna 467Dvacet dva 491Dvacet tři 537Dvacet čtyři 551Dvacet pět 557
JEDNA(V-24)
J Za posledních dnů civilizace Gziltů, před jejich dlouho připravo-vaným povznesením klepšímu aoslavami, jež měly tuto závaž-nou, leč radostnou událost podtrhnout, se jedna z posledních dochovaných gziltských lodí setkala scizím plavidlem, jehož je-diným úkolem bylo doručit na zmíněnou veselici velmi zvláštního účastníka večírku.Obě plavidla na sebe narazila ve stínu planetárního fragmen-tu zvaného Oharek– úzkého, pokrouceného kamenného vrutu dlouhého tři tisíce kilometrů. Měl tvar oka uragánu abyl jediným zbytkem planety úmyslně zničené před dvěma tisíci lety– krátce předtím, než by ji byla přirozeným způsobem zničila supernova, vjejíž rozpínající se sféře trosek, plynů aradiace teď Oharek visel jako hrot šípu, řítící se neustále dolů do vzdouvající se rozbouře-né výhně ajiskření gigantického požáru.Oharek sám byl všechno, jenom ne přírodní útvar. Byl hrubě te-saný, jako by jej vyřízli zkulovitého dortu, ajeho špička iprvních pár stovek kilometrů užšího konce původně sestávaly zkovového materiálu. Ten kdysi tvořil vnitřek jádra již neexistující planetky, zatímco širší konec– nepravidelný kruh oprůměru několika set kilometrů– vypadal jako mírně zakřivená kupole abýval součástí skalnatého povrchu onoho pustého světa. Motory ukotvené vhy-perprostoru udržovaly Oharek namířený– zacílený– doprostřed výbuchu supernovy. Plameny mlhoviny kolem vybuchlé hvězdy se neustále rozpínaly. Za posledních devatenáct století omlely celou
Jpůvodní špičku Oharku ivelkou část zdalší stovky kilometrů vrst-vených kovových rud– uvařily je anaprosto rozedraly.Mnohobarevná obloha kolem Oharku, plná nesmírných žhnou-cích mraků mezihvězdného smetí, plynů aprachu pocházejících z pozvolného chátrání skalního útvaru, patřila k těm nejvelko-lepějším v civilizované galaxii. Byl to efekt pečlivě vypočítaný, aprávě proto byl Oharek pro národ, jenž si říkal Gziltové, místem mimořádné důležitosti. Gziltové zachránili tento kousek světa před zničením supernovou a ukotvili na něm hvězdné pohony aprojektory polí, které jej udržovaly jak stabilní, tak i– přesně uprostřed přibližně kruhové plochy, jež bývala prašným povr-chem planety– obyvatelný.Zmíněná cizí loď se podobala nepravidelné, rozčepýřené bub-lině složené ztemných glóbů a podél nejdelší osy měřila sotva sto metrů. Ze stran a shora ji zalévalo spektrum barev vyzařu-jících zmračen supernovy, zatímco zespoda jemná modrá záře jediného zjevně nepřírodního prvku na úlomku bývalého světa: tím byla dutá prohlubeň ve tvaru kruhového amteátru, zastře-šená kupolí a široká pár kilometrů, jež vězela v popraskaném, ničím nestíněném povrchu jako nějaký až příliš dokonalý kráter. Na tom studeném, vyschlém povrchu bez atmosféry byl amteátr oázou tepla, vlhkosti avzduchu; vprůsvitných vrstvách jeho udr-žovacích bariér se skrývaly jakési parky, jezera, pečlivě rozvržené budovy abujné, avšak pěstěné plochy vegetace oblíbené mnoha typy humanoidů.Gziltská loď byla oproti cizí lodi obrovitá. Měla tvar tisíce tem-ných mečů spojených do jediné boží pěsti hrozící nebesům. Zkří-žila hranici žhnoucích, do dáli se rozlétávajících mračen prachu a vířících plynů na periferii kruhového povrchu Oharku – při-čemž její silová pole vytvořila v záclonách světla nad Oharkem řady krátkých, trhajících se avzdouvajících se zřasení– apak se pomalu přesunovala kzářícímu amteátru anad něj, atím inad soubor temných bublin tvořících cizí loď, až její ostnatý trup vi-sel přímo nad obojím, zastiňoval značnou část mračen supernovy avrhal na loď ina kupoli ježatý stín.Menší loď čekala od té větší nějaké přivítání, což by bylo jedině zdvořilé, ale zdálo se, že se ničeho nedočká. Rozhodla se tedy na-vázat počáteční kontakt sama:
J ~Zdravíčko! Jsem Loď pro převoz ceremoniálního zástupce Zihdrenských Zbylých, Extáze-ŠetrnostIII.Ty, jak jsem vyrozumě-la, jsi Gzilt IR-FWS 8*Čarkan. Je mi ctí, že jsem sem byla pozvána amohla se stebou seznámit.~To je zajímavé, zněla odpověď. ~Loď pro převoz ceremoniální-ho zástupce Zihdrenských Zbylých, říkáš?~Ano, to vskutku jsem. Což je jaksi zjevné.~Jaksi zjevné?~Vpravdě ano. Ato, mohu-li to tak říci, zjevné jak zmé vnější podoby, tak izmé ničím nechráněné emisní signatury.~Rovněž velmi zajímavé.~Vskutku… Smím vyslovit jistý postřeh?~Smíš. Čekáme na něj.~Přiznám se, že mi připadáš– jak to jen vyjádřit?– poněkud méně vstřícný azdvořilý – obzvláště po formální stránce méně vstřícný azdvořilý, abych tak řekla–, nežli jsem očekávala anež-li mě očekávat učili. Mýlím se vtomto směru, anebo, pokud ne, existuje pro to nějaký konkrétní důvod? … Rovněž si nemohu pomoci amusím poznamenat, že toto kráterové zařízení zde na Oharku, oněmž mi bylo řečeno, že bude přinejmenším osazeno personálem, pokud ne přímo nastaveno do ceremoniálního ví-tacího módu, se takto ve skutečnosti nejeví. Vlastně se jeví jako prakticky prázdné azbavené jak biologických, tak inebiologic-kých myslících bytostí. Je vněm pár fungujících podloží na úrovni sub-UI, ale nic víc… Samozřejmě, je třeba si uvědomit, že toto je pro Gzilty zvláštní, ba dokonce bezprecedentní doba; doba naru-šení starého a, jak by jeden dovozoval iočekával, doba tichých, leč cílevědomých příprav iradostného těšení se na nové. Vzhle-dem kokolnostem by se tedy dalo předpokládat, že formality pů-jdou do jisté míry stranou. Nicméně ipřesto by jeden –~Jak říkáš, podivná doba. Doba, která s sebou nese nezvané hosty anevítanou pozornost vpodobě těch, kdož by rádi využili našich snížených početních stavů anaší roztržitosti.~… Možná mezi námi právě došlo k výpadku signálu, nebo přinejmenším kpřerušení protokolu signálu, jakkoli nepravdě-podobné se to zdá být… Nicméně, stran toho, co jsi řekl one-vítané pozornosti druhých, ta se dá bohužel očekávat. Přípravy na Vyzáření mají sklon vyvolávat takovéto – naštěstí poměrně
Jnevýznamné– důsledky, sčímž by jako první souhlasili právě ti, jejichž památku mám tu čest zde zastupovat. Sami Zihdrenové –~Nenastal žádný výpadek signálu ani přerušení protokolu ane-nastává ani teď. To já jsem tě přerušil. Nyní tak činím znovu.~Aha. Pak jsem se tedy nemýlila. Mohu se jen ujistit? Mluvím teď skapitánem virtuální posádky lodi 8*Čarkan?~Mluvíš.~Aha. Nuže tedy– kapitáne– zdá se, že jsme začali náš rozho-vor zpozic, které vycházejí zdisharmonických premis. To je ne-šťastné. Doufám, že byste nicméně mohl pochopit mé znepoko-jení– snad by se dokonce dalo říci zklamání– ze skutečnosti, že jsme zřejmě založili náš vztah takto nešťastně. Prosím, povězte mi, co bych mohla udělat pro to, abych napomohla našemu návra-tu na nějaký příjemnější kurs.~Přípravy na naše Vyzáření sem lákají bytosti parazitické po-vahy. Cizí bytosti, které by rády těžily znašeho opuštění Reálu apřivlastnily si poklady, které po nás případně zůstanou. Už ko-lem nás krouží.~To chápu. Zmíněných individuí jsem si samozřejmě vědoma. Podobně tomu bylo ivpřípadě těch, jejichž památku mám tu čest zde zastupovat: vašich poctěných mentorů astěží potřebných ci-vilizačních vůdců, Zihdrenů.~Které, jak tvrdíš, zastupuješ.~To vskutku tvrdím. Avskutku je zastupuji. Otom lze jen stěží pochybovat. Můj původ a–~Toto je válečná loď.~Další přerušení. Chápu.~Válečná loď.~Očividně. Musím podotknout, že jsem nebyla na pochybách ohledně třídy vaší lodi ani jejího bojového statusu. Osmihvězdič-kový, moderní typ gziltské lodi sNevymezeným akčním rádiem a Plným výzbrojním spektrem, jehož je vaše loď zástupcem, je nám velmi důvěrně znám.~Nastaly změny, upustili jsme od formalit, uvolnili protokoly. Tento koráb je starý čtyři celé šest století aještě nevypálil ani jedi-nou ránu ze vzteku. Teď, když je většina nám podobných již pryč aklestí cestu do Záře, zbývá na nás bránit nesourodé položky na-šeho majetku, který se brzy stane dědictvím, před těmi, kdo by
J chtěli využít plody našeho génia anaší práce ktomu, aby podvo-dem pokročili na stezce vedoucí až ktomuto bodu, kbodu, jehož jsme my dosáhli zcela čestně abez podobných oportunistických krádeží.~Nuže, nepochybuji, že ito je vám ke cti. Počkat! Jeminán-ku! Spletli jste si snad sněkým takovým mě? Podezříváte mě, že zastupuji tyto primitivní, agresivní síly? To jistě ne! Já jsem plavidlo Zihdrenských Zbylých, Loď pro převoz ceremoniálního zástupce Extáze-Šetrnost III. Toto musí být přece zcela zjevné. Nemám co skrývat ajsem úplně transparentní, naprosto nechrá-něná; můžete mě prozkoumat dle libosti. Můj drahý kolego, pokud si přejete, abych vám pomohla čelit těm, kdož by chtěli ukrást jakoukoli část vašeho dědictví, stačí říct! Já však předsta-vuji spíše spojnici stěmi, kdož vám vždycky přáli jen to nejlepší, akdož naopak –~Součástí podvodných triků, které tyto entity používají, je ivy-dávat se za plavidla abytosti, jimiž nejsou. Usoudil jsem, že ty právě toto vtuto chvíli činíš. Proskenovali jsme tě azjistili, že převážíš něco, co je před poctivým zrakem dokonale odstíněno.~Cože? Drahý kapitáne, nemůžete prostě „usoudit“, že vás klamu. To je směšné! Apokud jde oto jediné chráněné podloží vmém nitru, jde přece omůj náklad, mou posádku vpočtu přesně jednoho Ceremoniálního hosta, našeho jediného humanoidního vyjádření úcty, hosta Gzilty očekávaného a pozvaného výhrad-ně za tím účelem, aby oslavil jejich nadcházející Vyzáření! Tato entita samozřejmě přináší poselství Gziltům od Zihdrenských Zbylých, do nějž já zasvěcena nejsem! Na tom přece nemůže být nic divného, bezprecedentního ani znepokojujícího, nebo snad ano? Gziltové po celá tisíciletí dodržovali relevantní diplomatické avelvyslanecké protokoly, aniž by kdy sebeméně cokoli namítali. Malý kousíček Reálu vám tu přeje sbohem azároveň zastupuje ty, kdo vás nanejvýš radostně přivítají vZáři!~Je vtom klam, cosi skrytého. Vidíme to, ipokud ty to nevidíš.~Očem to mluvíte? Je mi líto. Už toho mám dost. Vaše chování ivychování přesahuje meze itoho nejostražitějšího anejbdělejší-ho standardu válečné lodi aupřímně řečeno, obávám se, že kaž-dou chvíli sklouzne do naprosté paranoie. Odcházím; budete mě muset omluvit. Sbohem.
J~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~…Vy jste kolem mě rozmístili signálovou bariéru? Máte vůbec ponětí, jaké důsledky–?~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~To nemohu. Nehledě na vše ostatní existuje jistý diplomatický zdvořilostní –~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~Já vás slyším! Nemohu aneuvolním. Jak se opovažujete! Jsme vaši přátelé. Takovým zacházením by byla konsternována aura-žena dokonce ineutrální entita! Natož ti, kdo se tak dlouho pova-žují za vaše přátele aspojence–~Uvolni kompletní informaci–~Tak. Vidíš? Taky umím přerušovat! Odmítám udělat, co po mně chceš. Okamžitě odstraň signálovou bariéru. Apokud se jak-koli pokusíš blokovat můj odchod nebo mu předejít –~… obsaženou vchráněném podloží. Uvolni kompletní infor-maci obsaženou vchráněném podloží.~To je nestydatost! Copak…? Ty jsi zešílel? Přece musíš vědět, sčím aským ses tu rozhodl hádat. Zastupuji Zihdrenské Zbylé, ty magore! Plně uznané aakreditované dědice Zářivých Zihdrenů, rasy, kterou mnozí ztvého národa považují skoro za bohy; ty, kte-ré sama Kniha pravdy prohlašuje za vaše duchovní předky! Mu-sím tě varovat, že ačkoli jsem fakticky vzato neozbrojená, přesto mi nechybí jisté zdroje, které –~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~Dost. Sbohem. Konec.~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~… Ihned odstraň signálovou bariéru! Apřestaň mi okamžitě blokovat hybná pole! Chystám se spustit startovací manévr na plný výkon asvysokým zrychlením, ato bez ohledu na tvé součas-né vměšování, ajakákoli škoda způsobená ať mnou nebo tebou jde na tvou zodpovědnost, ne na moji! Otomto barbarském skutku se Zihdrenští Zbylí isami Zihdrenové dozvědí; nezhoršuj si to ještě!~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~… To, že komponenty mého pohonu vinou tvého nemístného barbarství před chvílí nevybuchly, je spíše zásluhou mé schopnos-ti chovat se zodpovědně, než tvého brutálního použití zdrcující síly. Nyní jsem, jak už je dostatečně jasné nám oběma, vpodstatě
J bezmocná. Je to výsledek, je to situace, která ti absolutně není ke cti, to mi věř. Musím se tě– přestože skrajní neochotou aza naprostého vnitřního nesouhlasu jak osobního, tak i ociální-ho– zeptat, zda, pokud uvolním kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží ve svém nitru, vypneš signálovou bariéru kolem mě a upustíš od blokování mých hybných polí, čímž mi umožníš jednak vysílat ajednak odletět.~Uvolni kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží.~Abude mi umožněno vysílat aodletět?~… Ano.~Nuže dobrá. Tumáš.~Prohlédnuto. Zde jsou výsledky.~… Zajímavé, jak bys možná řekl ty. Chápu. Není to poselství, jaké bych očekávala. Nyní si uvědomuji, aty dozajista též, proč existoval jistý stupeň utajení ohledně obsahu. Přestože za nor-málních okolností by rozhodně nepatřilo mezi mé povinnosti se ktakovým věcem vyjadřovat, ráda bych čistě osobně podotkla, že zmíněný obsah sám osobě zakládá jistý druh omluvy. Je to určité přiznání, neřkuli vyznání. Chápu, že když druhy acivilizace Vy-zařují, jsou takováto… účtování často na pořadu dne; urovnávají se jimi jisté záležitosti, podle určitých protokolů se rýsují jisté linie… Nicméně, ať už je tomu jak chce, mou misí bylo toliko do-ručit entitu Ceremoniálního hosta, zatímco oobsahu, podstatě avýznamu jeho poselství mi nebylo sděleno zhola nic. Tudíž se domnívám, že jsem, byť za krajně neočekávaných a náročných okolností, splnila svou povinnost, a proto bych ráda požádala osvolení oznámit tento bizarní obrat vcelé záležitosti těm, kdož mě jí pověřili, vzdálit se zjurisdikčního prostoru Gziltu aočeká-vat další instrukce. Dodržela jsem svou část naší dohody auvol-nila kompletní informaci obsaženou vchráněném podloží vmém nitru. Kdybys byl tak laskav, nyní žádám, abys splnil svůj slib, vypnul signálový zátaras kolem mě aupustil od blokování mých hybných polí.~Ne.Gziltská loď 8*Čarkan– ve všem kromě jména bitevní křižník– sevřela maličkou cizí loď pod sebou arozdrtila ji palbou ze dvou středně silných plazmových komor blízkého dosahu, namířenou na ni ana prázdně žhnoucí modrou misku kráterového zařízení
Jpod ní aza ní, čímž loď naprosto zničila akráterové zařízení roz-trhala na kusy.Energetický impulz byl tak silný, že se nezastavil na povrchu planetárního úlomku a pokračoval do hloubky několika kilo-metrů. Vypálil do skály nedlouhý vertikální modroalový tunel oprůměru asi sto metrů. Když se tunel zbortil, kolem nejzazších ochranných polí válečné lodi vytryskl proud lávy: chladnoucí stří-kance roztavené horniny pak těsně následovaly na prach rozdrce-né, atomizované trosky lodi Zihdrenských Zbylých ajádra modře žhnoucího amteátru a vylétly spolu s nimi do bláznivě barev-ných nebes nad Oharkem.Na hranicích komolého obzoru malého planetárního odřezku pořád ještě vířilo pár větších částí ze světa zprovozené kupole, vymrštěných první explozí. Hořely jasně jako plamen ařítily se do okolních světelných záclon.Automatické systémy hluboko pod napadeným povrchem malé-ho světa vycítily výbuch anásledné zakolísání planetky aopravily její kurs.Tam, kde bývala malá modrá oáza světla a života, zel nyní oněco větší ahlubší kráter aod bublajícího středu až krozerva-nému okraji bíle, žlutě arudě žhnul. Když vychladl natolik, aby bylo poznat, jak bude vypadat, až ztuhne docela, byl už 8*Čarkan dávno pryč.Po druhé lodi nezbylo ani památky, až na novou sadu zřasených světelných záclon na obloze nad Oharkem, jež zvolna dohasínaly.
DVĚ(V-23)
D Na temné, vysoko položené terase nad Kwaalonskými pláněmi, balancující na vrcholku třpytivé černé spirály (stavby tvořící po-měrně mikroskopický dílek rovníkového Kruhoměsta na Xownu), seděla při západu slunce Vyr Cossont– nadporučice vzáloze Vyr Cossont, abychom uvedli celý její titul– a hrála část „Šestadva-cáté strunově-specické sonáty pro nástroj, jenž bude teprve vy-nalezen“ od T.C. Vilabiera, katalogové číslo MW 1211. Hrála ji na jednom zmála dochovaných exemplářů nástroje vytvořeného speciálně pro tuto skladbu, na věhlasně obtížném, nespolehlivém atonálně postiženém protichůdném jedenáctiúhelníkostrunu – neboli jedenáctistrunu, jak se mu obvykle říkalo.Vilabierova „Šestadvacátá strunově-specická sonáta pro ná-stroj, který bude teprve vynalezen“ byla mnohem známější pod názvem „Vodíková sonáta“.Jedenáctistrun byl akustický nástroj– obvykle se na něj hrávalo smyčcem, ale občas se na něj idrnkalo– pozoruhodného stáří aješ-tě nápadnější velikosti. Byl dva metry vysoký, metr široký apřes půldruhého metru hluboký ahráč na něm musel sedět obkročmo asoučasně vjeho vnitřku; přitom udržoval rovnováhu na malém sedle, jež bylo součástí základny dutého prostoru, kolem které-ho se klenul zbytek nástroje jako gigantický pokřivený prsten. Hráč se musel zapřít ozem oběma nohama avytvořit tak dvě tře-tiny trojnožky pod nástrojem; poslední třetinu tvořil jediný slou-pek, trčící ze základny jako neelegantně masivní vycházková hůl.
DPrvní exempláře byly vytvořeny ze dřeva, ikdyž pozdější ver-ze se vyráběly také zplastu, kovu, uměle vypěstované mušloviny aumělé kosti; nástroj, jenž Vyr Cossont vlastnila ana nějž právě hrála, byl převážně zuhlíkových vláken, materiálu již delší dobu běžného atradičního.Cossont dospěla ke konci jedné obzvlášť náročné pasáže díla atrochu si odpočinula. Protáhla si záda, zahýbala rozbolavělými chodidly vnazouvacích přezůvkách– ujedenáctistrunu bylo tře-ba, aby hráč šlapal na dva malé pedály, jimiž tlumil některé stru-ny, zatímco patami přitom vyvažoval váhu nástroje isebe sama– aodložila dva smyčce, jimiž se na jedenáctistrun hrálo, na přední část malého sedla, kde stále ještě seděla.Cossont se rozhlížela po nebi nad terasou, kde se proti temní-cí modři večerní oblohy rýsovaly šmouhy růžových aoranžových mraků. Kwaalonské pláně odva kilometry níže už tonuly vnoční černi– mezi posledním zkoseným útesem Kruhoměsta avzdále-ným, plochým obzorem nebylo vidět ani světélko. Na terase fou-kal chladivý vítr, kvílel mezi sloupky zábradlí, akdyž se prosmý-kával kolem letounu patřícího hudebnici (ten stál dvacet metrů odtud také na trojnožce, na vlastních třech vyzáblých nožkách), hvízdal. Dívka vtenkých kalhotách abundě se zachvěla chladem.Odhrnula zočí pramen vlasů uvolněný větrem adál se rozhlí-žela po nebi ikolem dokola. Asi kilometr vzdálená skvrna mohla být hejnem ptáků; její familiárka, Pyan, si nejspíš hrála alétala snimi. Cossont napínala zrak apřibližovala si skvrnu, jak to šlo; cítila, jak jí prstence malinkatých svalů prohýbají čočky vobou očích, zatímco jiná vlákna mění tvar fovey. Jsou to opravdu ptá-ci– aktomu ptáci správného druhu? Vzdálenost byla příliš veliká. Možná se do hejna nějaký větší temný tvar vetřel, ale možná také ne. Aipokud by tomu tak bylo, mohl to být jen větší pták, kolem kterého se ti menší shlukli.Nejspíš existoval nějaký místní systém, který by mohla požádat, aby zjistil, jak to je, adost možná byl některý zptáků vhejnu vy-lepšený nebo úplně umělý, což by Cossont teoreticky umožňovalo ptáky vyzpovídat, zda nevědí, kde se její familiárka nachází, jenže vposlední době si už zvykla, že podobné systémy nefungují buď-to vůbec, nebo ne spolehlivě– jako skoro všechny systémy vcelé gziltské civilizaci, aspoň co věděla. Akromě toho se přistihla, že
D se kvůli tomu vlastně ani nedovede pořádně znepokojit. Naučila se už, že není dobré pokoušet se vtakových chvílích na Pyan mlu-vit, jedině že by nastala nějaká opravdu hrozivá situace. Pyan je koneckonců svobodná asvérázná bytost, ane její majetek. Někdy si říkala, jestli je vůbec její přítelkyní.Vzdychla si, protáhla paže aprotřepala všechny čtyři ruce, jako by se snažila setřást znich něco lepkavého.Znovu se prohnula vzádech; za poslední čtvrthodinu, kdy se pustila do náročné prostřední části skladby, je měla pěkně ztuhlá. Opatrně se postavila, jednou rukou přidržovala krk jedenáctistru-nu, druhou zvedla oba smyčce, třetí si prohrábla vlasy ačtvrtou se vrtala vnose.Jedenáctistrun si videálním případě žádal čtyřrukého hudební-ka. Dalo se na něj hrát ive dvou lidech, ovšem byla ktomu třeba opravdu dobrá koordinace aněkdy idost divoká práce nohama; askoro všechna díla napsaná pro jedenáctistrun, včetně Vodíko-vé sonáty, se dala stejně dobře zahrát spomocí smyčcového tria apáru vhodně naladěných bas. Ale pokud se má nejslavnější kom-pozice Vilabiera mladšího zahrát tak, jak byla zamýšlena, pak si opravdu žádá plně akustický protichůdný jedenáctiúhelníkostrun pro čtyři ruce, aktomu jediného, zručného instrumentalistu.Zahrát něco na tento nástroj alespoň slušně, natožpak dokona-le, bylo téměř nemožné, apodobné to bylo ise zvolenou skladbou, ale jako by se tyto dvě nemožnosti hledaly, až se našly: velcí jede-náctiúhelníkostrunisté (jichž se za všechna ta tisíciletí od doby, co bylo dílo napsáno, vyskytla pouhá hrstka) to údajně zvládli a– což bylo podle Cossont knaštvání ještě víc– zanechali po sobě inahrávky kompletního díla, aby dokázali, že to možné je.Cossont byla uznávaná jako nadaná hráčka s obzvláštním ci-tem pro staré strunné nástroje – byla jedním z pěti nejlepších hráčů na slasťák vcelém Gziltu, anyní dokonce hráčem jediným anejvětším, ikdyž, pravda, jen proto, že tizbylí čtyři byli všichni Uskladnění ačekali na Vyzáření–, jenže teď už si začínala zoufat aříkala si, že tenhle životní úkol, který si sama dala, nedokáže předtím, než celá její civilizace prostě přestane existovat vReálu avšichni, které Cossont zná amiluje, se radostně vznesou do me-taforických nebes Záře, vůbec splnit. Zahrát Vodíkovou sonátu– jednou, dokonale acelou, bez přerušení byť i jen na pár vteřin
Dmezi jednotlivými větami: to byl životní úkol, který si Vyr sama zvolila. Znělo to jednoduše, ale jen pokud jste nevěděli nic oso-nátě ani ojedenáctistrunu. Podle názoru Vyr Cossont se Vyzáření blížilo strašně rychle.Do velkého okamžiku zbývalo třiadvacet dní. Třiadvacet dní na to, udělat všechno to, co by snad chtěla udělat před Konečným obklopením, nebo jak tomu dneska lidi říkají, aktomu tenhle děsivě dlouhý, komplikovaný akinterpretům nepřátelský kousek zmáknout kvlastní spokojenosti, když už ne ke spokojenosti ni-koho jiného.Pochybovala, že to dokáže. Dokonce už začala přemýšlet otom, že to úplně vzdá– začala souhlasit stěmi, kdo tvrdili, že životní úkoly nejsou ani tak otom, aby člověk něčeho dosáhl, ale že se jimi jen utlouká čas do doby, než budou všechny podobné úkoly, ambice, cíle atouhy (údajně) až směšně irelevantní amalicherné.„Letoune,“ řekla azkoumala špičku prstu, načež prstem švihla, aby odstranila, co na něm ulpělo, apoškrábala se toutéž rukou na zádech, „je támhle stěmi ptáky Pyan?“ Ukázala.Dvousedadlový letoun, zavalité letadýlko skrátkými křídly, se okatě probouzel arozžíhal světla vkokpitu sotevřeným vrchlí-kem. „Ano,“ řekl jí do sluchátka. „Chceš, abych ji přivolal?“„Zatím ne,“ odpověděla aznovu si povzdychla. „Můžeš tam po-slat ten– no víš– tvůj… ten malý –“„Můj minidron.“„Jo, ten. Nespouštěj ji z očí. Pro případ, že by neslyšela, až budeme…“ Zmlkla, zakolébala se ze strany na stranu aprotáh-la se. Znovu zatřepala dvěma ze svých rukou, vecpala si smyčce do podpaží apokusila se vecpat si uvolněné pramínky vlasů do pásku, jímž je měla stažené. „Apočasí?“ zeptala se. Mezitím se na vybouleném hřbetu letounu otevřel malý poklop ado vzduchu vzlétla zmenšená verze letadla, otočila se a odsvištěla k místu, kde Cossont zahlédla vzdálené hejno ptáků. Minidron byl vidět jen pár vteřin– ozařovalo ho hlavně nejasné světlo odrážející se od horních pater Kruhoměsta, jehož nejbližších pár set horizon-tálních kilometrů ještě zářilo ve slunečních paprscích jako nějaká obrovitá kružba ze stříbra azlata, rozprostřená po nebi.„Ochlazuje se rychlostí jeden stupeň za patnáct minut,“ odpo-věděl letoun. „Vítr proměnlivý, avšak sílí na rychlost průměrně
D 18km vhodině, vnárazech až pětadvacet, vane střídavě západo-severně aseverozápadně.“Cossont se zamračila a zahleděla se na severozápad, přes pláně až kamsi kdalekým, temným horám tonoucím ve stínu, apotom znovu za sebe, na šikmý útes Kruhoměsta. Ohromnou stavbu tvořily strmé srázy trubic apanelů zpoměrně neobvyk-lých kovů, zakřivené a táhlé zdi potažené umělým kamenem, spirálovité struktury oken z tenké vrstvy diamantu a celé pa-vučiny napjatých ligránů uhelně černých kabelů, úplná změť perforovaných staveb stoupající téměř kolmo vzhůru k jasné-mu, zakřivenému vrcholu prostírajícímu se od obzoru kobzoru aležícímu otéměř dvě stě kilometrů výš– vpodstatě, pokud ne doslova, ve vesmírném prostoru. Cossont udělala to, co začala vblízkosti Kruhoměsta (anebo přímo vněm) dělávat teprve ne-dávno: prostě stála, hleděla ačekala, jestli neuvidí pohyb. Nikde žádný nespatřila. Poslední dobou se tu něco hýbalo jen zřídka-kdy. Občas si připadala jako poslední ještě živá aNeuskladněná osoba na celém světě.Když se Cossont zadívala mezi rozmanité místní komponenty Kruhoměsta, spatřila na druhém konci gigantického artefaktu, snad padesát kilometrů odsud, oblohu amraky; na jihu bylo nebe jasnější amraky potrhanější. Stupeň Otevřenosti– poměru pev-ných staveb kotevřenému prostoru– zde byl asi padesát procent, což znamenalo, že vítr měl mimořádně dobrou příležitost profu-kovat skrz.„To by mohlo fungovat,“ utrousila.Cossont si znovu namasírovala záda. Gziltové obvykle mívali paže jen vtakovém počtu, jaký je uhumanoidů normální– což jsou podle většiny spolehlivých zdrojů dvě– aúpravy potřebné ktomu, aby jich Vyr mohla mít dvakrát tolik, apřitom nepřišla okýženou mrštnost apružnost, znamenaly, že jí páteř, pokud ji moc dlouho namáhala vjedné poloze, občas vypovídala službu.„Bude ti vadit, když si zdřímnu?“ zeptal se letoun.„Ne, spi,“ řekla Cossont ajednou rukou na letoun mávla; kon-trolovala ladicí mechaniku jedenáctistrunu. „Čekej, až tě bude potřeba. Komunikaci přebírám já,“ řekla a cvaknutím zapnula sluchátko, kterým se ovládaly příslušné implantáty.Letoun zhasl světla, zavřel kokpit, ztichl apotemněl.
DCossont znovu osaměla avmalé oáze ticha (protože vítr přestal vát avšechno se zklidnilo) se na chvíli zarazila. Vzhlédla kmod-ročerné obloze a velmi jemnému poprašku hvězd a satelitů na ní apoložila si vduchu otázku, jaké by to doopravdy bylo, být Zářivá, opravdu to uskutečnit ažít na oné údajně nádherné abez-pochyby reálné Druhé straně.Gzilťané žili smyšlenkou na Vyzáření celá staletí, celé genera-ce. Za dobrý nápad ho zprvu měla jen hrstka lidí; apotom, po-stupně, vprůběhu let, se jich přidávalo stále více. Nakonec došlo až na čísla, díky nimž to celé mohlo fungovat, protože aby se to udělalo pořádně, bylo třeba solidního počtu zúčastněných– nej-lépe celé civilizace.Teoreticky se mohl Vyzářit ipouhý jedinec, ale vpraxi to úspěš-ně dokázaly jen samotářské umělé inteligence. Ktomu, aby ně-kdo Záři ustál sám, bylo třeba soudržnosti, jakou disponovaly jen komplexní asamy vsobě dokonale uzavřené UI nejvyšší úrovně; žádný normální biologický jedinec to zvládnout nemohl– to bys-te se prostě jen vypařili. Nebyla to sice naprostá anihilace– veš-keré informace, které jste si vzali ssebou, zůstaly zachovány– ale osobnost, jedinec jakožto funkční, identikovatelná a od okolí odlišná entita byl pryč. Civilizace vZáři přežily avzkvétaly po ga-lakticky nezanedbatelná časová údobí, apak se postupně změnily vcosi mimo veškeré chápání– aspolu snimi ijedinci vnich.Ktomu by ovšem došlo tak jako tak, kdyby byly tyto společnosti zůstaly vReálu, ale veškerý výzkum, všechna srovnání avšichni experti astatistici se shodovali na tom, že Záře poskytuje ořády vyšší stabilitu než oblast pouhé hmoty aenergie.Cossont si povzdychla. Neměla ponětí, proč zírá do nebe apře-mýšlí o tomhle všem. Záře, stejně jako jistá pojetí Boha nebo kdovíčeho, byla všude kolem. Cossont prozkoumala konec prstu jedné ze svých horních rukou. Na špičce ho měla zmozolnatělý od toho, jak se snažila ovládnout struny jedenáctistrunu. Záře se mohla skrývat stejně tak vzáhybech ztvrdlé kůže na konci jejího prstu, jako na nebi.Zabalená, srolovaná, stlačená aposkládaná do dimenzí za di-menzemi, které jsou za dimenzemi, které lze vidět achápat– prá-vě tam se Záře skrývá, je to bludišti podobná řada pravoúhlých zatáček směřujících pryč od normální, trojrozměrné reality, vníž
D Cossont stojí na vysoko položené plošině při západu slunce apře-mýšlí otom.Cossont měla docela problém pochopit ihyperprostor, čtvrtý rozměr, natožpak další tři nebo čtyři, které nějak obkružují Re-alitu aumožňují vesmírům naskládaným do sebe šplhat pryč od singularity uprostřed všeho (která vesmíry tvoří) abuďto se pak vkruhu vrátit kolem nějakého nesmírného kosmického prstence, aby byly znovu stlačeny aznovuzrozeny, nebo se vyzářit do toho, co tenhle matoucí aohromující ultravesmír obklopuje.AZářiví se nacházeli vrozměrech, které byly dokonce ještě za tím; vnevýslovně mikroskopických, neotřesitelně vzdálených, ale přitom všudypřítomných– protkávajících látku časoprostoru ni-koli jako jednotlivá vlákna této metaforické tkaniny, ani jako je-jich nejtenčí nitky, nebo jejich molekuly či atomy či subatomární částice, nýbrž– velmi ironicky – jako neměřitelně malé struny, které tohle všechno tvoří, které tvoří vše. Vrozměrech sedm až jedenáct– tam sídlili Zářiví.Což bylo samozřejmě důvodem, proč měl jedenáctistrun jede-náct strun– navrhli ho poprvé už před deseti tisíci lety, ale už tehdy měli lidé potuchy, jak celá tahle záležitost se vzdálenými vý-spami reality funguje, aumělce napadlo, že by měli něco ztěchto odhalení zapracovat do svého oboru, včetně hudební kompozice. Proč tu však jsou ivnitřní, rezonanční struny– těch bylo, kromě oněch, na které se dalo dosáhnout zvnějšku nástroje, až třináct– tím si Cossont nebyla tak docela jistá. Naladit je byla svinská prá-ce, což ovšem dobře odpovídalo nešikovné, obstruktivní povaze jedenáctistrunu, jenž měl navzdory svému jménu více než jede-náct strun.Zvedl se vítr ačel po plošině. Vmetl jí do tváře pár vlasů. Za-strčila si je zpátky.Osmnáct druhů počasí. Ze všeho, co o Záři slyšela, ze všech pokusů, kdy se jí lidé snažili nějak smysluplně vysvětlit, jaké to tam je, byl tohle jediný detail, který si pamatovala. Je tam osm-náct druhů počasí, ne jeden. Nebyla si ani jistá, co to doopravdy znamená, natožpak jestli je to doopravdy nějaké zlepšení oproti realitě.Párkrát se zhluboka nadechla– připravovala se, že znovu used-ne do nástroje a začne hrát, ale příprava jí nějak nešla. Pořád
Dmusela myslet na setkání, které ažila před pár hodinami. Bylo to krátce poté, co ji letoun přenesl zjejího domova pár tisíc kilome-trů odsud, zčásti Kruhoměsta, která byla stále ještě částečně oby-dlená, sem, do této části nad pláněmi Kwaalonu, kde, pokud vě-děla, nežil vůbec nikdo, ato desítky kilometrů žádným směrem.Když hrála na jedenáctistrun, dávala přednost samotě.Ještě než Cossont otevřela vrchlík kokpitu, Pyan si všimla ja-kýchsi ptáků vdálce adovolila se jí, jestli si snimi může letět hrát.Vzdychla a svolila k tomu; familárka se uvolnila ze sevření kolem jejího krku aodletěla. Cossont vytáhla pouzdro jedenác-tistrunu, které leželo na zadních sedadlech letounu, auž už ho chtěla otevřít, když tu si to vnáhlém rozmaru rozmyslela ařekla letounu, ať jí pouzdro pohlídá– aokamžitě si připadla hloupě, protože před kým by je měl letoun chránit?– aodešla se projít do Kruhoměsta.Uvnitř byla tma achlad. Na většině míst se vždycky automatic-ky rozsvítilo pár světel, jež vycítila její pohyb nebo teplo jejího těla; vjiných úsecích musela spoléhat jen na vlastní oči– jejich nanovylepšení využilo tu trošku světla, co tu byla, aproměnilo tmu vzrnité, duchovité tvary. Vzduch se ochladil; bunda akal-hoty se pomalu nafoukly, aby ji udržely vteple. Kráčela širokými chodbami apo chodnících nad hlubokými, neosvětlenými prosto-ry, vnichž se odrážela ozvěna, kolem arkád aobrovitých potrubí, soustav nosníků amiskovitých prohlubní poslucháren, anaslou-chala ozvěně vlastních kroků všeru.Veliké Kruhoměsto obepínající svět.Mnozí Gziltové na ně pohlíželi jako na cosi, nač mohou být pyšní, když to po Vyzáření nechají za sebou– jako na monument svého génia, vizionářství amoci– apříhodně přitom zapomínali, že Kruhoměsto nepostavili oni. Strávili tisíce let tím, že stavěli vhlubinách ina povrchu této nezměrné stavby askutečně kní významně přispěli, ale původní objekt ani jeho myšlenka vůbec nebyly jejich.Kruhoměsto postavili Werpešové, prastará humanoidní rasa, která sama už dávno Vyzářila. Gziltům před jedenácti tisíci lety připadlo jejich dědictví– planeta, kterou město obepínalo, isa-motná soustava, aspolu sní několik dalších slunečních soustav, ale navzdory tomu, že měli ke Kruhoměstu tak dlouhý vztah aže
D je tak dlouho chránili apracovali na něm, původní zásluha patřila někomu jinému.Přesto se oKruhoměsto celou tu dobu starali avurčitém smyslu už jejich bylo, akdyby nic jiného, nastavili jistou laťku těm, kdo budou město opatrovat vbudoucnu.Uprostřed toho, co kdysi bývalo rezidenční oblastí, teď už dlou-ho opuštěnou, narazila Cossont na starou školu avní na zásobu Uskladněných. Na bývalém hřišti se tyčily siluety na sebe nasklá-daných bílých beden, které vnímala jako slabě světélkující, což znamenalo, že jejich teplota je otrochu vyšší než teplota okolí. Další jemně zářící teplo viděla sálat zevnitř samotné školní bu-dovy aještě slaběji pak zářil strop velkého klenutého prostoru– odraženým nebo nastřádaným teplem. Kolem stály mrtvé stromy jako kostry.Strážný arbajt poblíž zamčené školní brány se rozložil zklido-vého kulatého tvaru avztyčil se do plné třímetrové výšky– zvět-šená lidská postava, celá složená ze třpytících se hran azřetelně patrných upínacích hlavic pro zbraně. Naháněl strach, což také bylo jeho účelem. Dokonce izněkolikametrové vzdálenosti vyvo-lával dojem, že se nad Cossont vysoko tyčí. Vyr si náhle uvědomi-la, jak hodně nevojensky působí bunda, do níž je oblečená– bylo na ní logo jedné hnojoprasové kapely, ve které před lety hrávala na elektrický slasťák. „Vládcové výkalů“ – včetně barvitého, byť pohoršujícího loga– jí přišlo jako pochybné, dětinské jméno už před dvaceti lety, ovšem tu bundu měla pořád ráda, protože jí při-pomínala jedno krásné období vjejím životě. Byla jedním zmála kousků oblečení, které si upravila tak, aby se jí do nich vešel dru-hý pár paží.„Občanko,“ pravil arbajt, který ji zřejmě identikoval na zá-kladě informací, jež zní nějak vytáhl– nejspíš zjejího sluchátka vuchu. „Nadporučice vzáloze,“ opravil se pak azasalutoval.„Jen se tu procházím, arbajte,“ odpověděla stroji.Arbajt znehybněl azdálo se, že otom přemýšlí, apak se bez dalšího slova, surčitým kovově naolejovaným šarmem složil zpát-ky do předchozího kulatého, odpočinkového tvaru. Takhle zkom-paktnělý připomínal nějakou sochu.Cossont šla dál apoblíž stěny dalšího velkého srázu, tam, kde široká silnice visela nad jedním z děrovaných, stovky metrů
Dširokých tunelů, jež se proplétaly celým Kruhoměstem, narazila na tu rodinu. Muž ažena se choulili uohýnku. Jeho světlo se od-ráželo od zdi lemující silnici, protože zeď pokrývala tenká dia-mantová vrstva.„Dobrý večer,“ pozdravila je Cossont a udiveně pohlédla na oheň, jen takovou malou hraničku hořících polínek. Další naseka-né kusy stromu ležely na hromadě hned za těmi dvěma. Oba lidé kní vzhlédli– bez úsměvu. Byli oblečení jako na túru avypadali lehce neupraveně. Cossont neviděla nic, podle čeho by je identi-kovala. Její implantáty na nich ani nedokázaly vypátrat nic elektro-nického, což bylo zcela neobvyklé. Tváře měli ušmudlané. Nejradši by je oba vyhnala do nejbližší funkční sprchy apřinutila je se umýt.„Dobrej,“ odpověděl muž, potom odvrátil zrak azašťoural se klackem vohni. Žena si něco brblala zřejmě sama pro sebe, tiše hudrovala do hlubin objemného turistického kabátu. Třeba jen sněkým telefonuje, pomyslela si Cossont, ačkoli měla takový po-cit, že ne, když její vlastní implantáty na ní nedokážou odhalit nic, sčím by navázaly kontakt.Cossont už se jich chtěla zeptat, jestli jsou poutníci nebo míst-ní lidé na procházce nebo co vlastně, když tu zevnitř ženina ka-bátu vykoukla drobná tvář, vykulenýma očima se na ni zadívala apotom zase zmizela. Látka zašustila. Žena ke Cossont vzhlédla sobezřetným azároveň vzpurným výrazem.Cossont pár vteřin trvalo, než jí to došlo.Už si tak navykla přemýšlet osobě jako osoučásti Poslední ge-nerace, jako otěch posledních zrozených předtím, než lidé pře-stanou mít děti, že si zprvu nebyla jistá, na co se to vlastně dívá. Že by nějaká hračka? pomyslela si nejprve.„Vy máte dítě!“ řekla, přistoupila kženě, dřepla si na bobek, takže hleděla ženě tváří vtvář, a natáhla k ní ruku, ale pak ji opět stáhla.Žena se usmála a vypadalo to, že znovu mluví do kabátu. „Chudže,“ řekla jemně, „pozdrav tady paní.“Tvářička opět vykoukla. Dítě. Opravdové dítě– aspoň co tak Vyr dokázala poznat– staré snad čtyři nebo pět let. Holčička. Vypada-la velice vážně ahleděla na Cossont, která řekla: „Ahoj, Chudže.“„Hoj,“ proneslo dítě, potom se kouslo do rtu aznovu se ukrylo vzáhybech ženina kabátu.
D Cossont hleděla na ženu. Muž si zatím přisedl blíž ashlížel na ně obě. „Ona je –“ začala Cossont.„Naše,“ přitakala žena. „Je jí tři apůl.“ Tentokrát jí vhlase zněla pýcha, ale také podezřívavost avzdor. Děvčátko znovu vyhlédlo zkabátu asočima stále upřenýma na Cossont se přitulilo kmatce ata se zase přitiskla víc kněmu.Cossont se sotevřenými ústy posadila. Odtrhla zrak od hlubo-kých, tmavých očí děvčátka apohlédla na oba rodiče. „Takže vy ne…“„My nepůjdeme,“ odpověděl muž.Nepůjdeme. Až za třiadvacet dnů od této chvíle přijde čas, až všechny Uskladněné po celém Xownu aZyse ana každé další pla-netě aměsíci avkaždém gziltském habitatu alodi proberou do stavu před-probuzení ado Vyzáření samotného už budou zbývat jen hodiny, jich se to týkat nebude.Cossont věděla, že takoví lidé existují, lidé odhodlaní zjakých-koli důvodů neprojít Vyzářením se všemi ostatními, a dokonce jednoho nebo dva takové potkala– ikdyž si vždycky pomyslela, že si to rozmyslí, než přijde čas–, ovšem nikdy nepotkala nikoho, kdo by měl idítě.Zvyklost– nebyl to přímo zákon, ale cosi velmi podobného– ve-lela, že děti se do Záře neberou. Pro civilizaci ijedince vní, kteří se rozhodli odejít, to musel být zralý, zvážený, konečný čin, kte-rý si dobře rozmysleli adošli kzávěru, že jsou tohoto přechodu schopni. Gziltové se domnívali, že děti nejsou schopné kněčemu tak důležitému dát zodpovědně souhlas, což znamenalo, že vzít ssebou dítě pro ně bylo něco velmi blízkého zneužití dítěte.Takže lidé obvykle přestávali děti mít. Přesto se pár, opravdu jen velmi málo dětí narodilo itěm rodičům, kteří se Vyzářit chtěli, ov-šem stěmi, kteří se takto rozhodli, obzvláště když měli děti menší, bylo obecně nakládáno jako svyvrheli; většina se jich stáhla do komunit podobně smýšlejících lidí vhabitatech daleko odtud.Cossont se přistihla, že na mladý pár zírá. Jsou velice mladí, pomyslela si. Možná odeset let mladší než ona– když se dítě na-rodilo, museli být sami sotva víc než děti. „To bude hodně osamělý život,“ řekla jim.„To už je teď,“ opáčil muž.Ažena řekla vtutéž chvíli: „My víme.“
D„Ano,“ pravila Cossont apřipadla si pošetile. „Mohlo mě napad-nout, že to víte.“ Omluvně se na ně usmála.„Naše budoucnost je ona,“ řekl muž akývl na dítě.Cossont přikývla a říkala si, jaká budoucnost to asi bude. Žádná jiná rasa ani civilizace nepřistoupí na to, že by těch pár procent Gziltů, kteří zůstanou po Vyzáření, mohlo představo-vat pokračování jejich civilizace. Všechna místa, kde Gziltové žili akterá opustili, od jejich rodné planety Zyse až po ten nej-menší hab atu nejmenší loď, budou považována za oprávněný cíl ovládnutí, pohlcení apřivlastnění si někým jiným. Samotný Xown ztoho byl ovšem díky tomu, že na něm bylo Kruhoměs-to, vyčleněn, azískal status pankulturního památníku ve správě jedné z Neutrálních nadací Galaktické rady. Nikdo nebude ze vzduchové bubliny svého habitatu vyhnán ani vyhozen, ale jeho či její svět se dříve či později naplní jinými bytostmi– některé budou humanoidní, jiné ne, ale všechny budou mimozemské, všechny odjinud.Pokud si to rozmyslíte arozhodnete se odejít po všech ostat-ních, nesmíte se dokonce ani příliš opozdit. Poměr subjektivní aabsolutní změny je během prvních pár hodin, které lidé vZáři stráví, takový, že opozdit se víc než zhruba ohodinu by bylo ris-kantní; dostanete se tam abudete izolovaní, protože ti, kdo pod-stoupili změnu jen pár hodin před vámi– ať už to byli vaši blízcí přátelé, milenci, rodina, identická dvojčata, klony, kdokoli– se mezitím změní natolik, jejich komplexnost natolik vzroste, že nebudete mít společného vpodstatě nic. Budete odkázaní sami na sebe, nebo se stanete součástí zoufale malé skupinky, vzása-dě bez kontextu aneukotvení kničemu většímu než jste vy sami, atak se pravděpodobně jen vypaříte, rozpustíte se do obecné pod-staty Záře, nebudete mít žádný smysl.Nebylo známo, jestli je tento fenomén výsledkem exotické fy-ziky adalších základních přírodních zákonů Záře samotné, nebo jestli je to nějaké pravidlo nastolené těmi, kdo tuto říši obývají apomáhají tak usnadnit lidem acivilizacím přechod do ní. Vý-zkumem tohoto jevu se zabývaly nejrůznější civilizace apotvrdily jej, aniž však přesně určily jeho příčinu. Zřejmě panovala jakási váhavá shoda, že příčinou je od obojího trochu, což nebylo právě uspokojující.
D „Nejsme Odpírači ani nic takového,“ pravila žena náhle. Dívala se na nášivky, které měla Cossont na límci bundy. Odpírači byli lidé, kteří militantně prosazovali, že se nikam odcházet nemá, pořádali demonstrace, vyvolávali občanské nepokoje adokonce iteď se vGalaktické radě hádali oto, že Vyzáření bude ilegální, že pro ně neexistuje mandát. Pár skupin na okraji hnutí Odpíračů už také použilo ke zdůraznění svých názorů násilí.„Jsme jenom civilisti,“ dodal muž.Cossont opět přikývla. Tento pár se vzdal svého postavení, ať už bylo jakékoli. To se stávalo. Tím jste zchudli– rovnalo se to přijetí náboženského slibu chudoby–, ikdyž být chudý ve společnosti, kde už nedostatek neexistuje akde peníze přetrvávají jen jako ja-kási obřadná formalita, nebylo až tak hrozné; kpodporování libo-volného počtu lidí, kteří potřebují almužnu, stačila jediná osoba snominálně průměrnými prostředky. Aktomu se vám většinou dostalo nádavkem buďto nabručené nedůvěry, nebo nevrlého ob-divu (přišlo na to).Děvčátko vylezlo zpod matčina kabátu ještě víc a upřeně na Cossont hledělo vykulenýma očima, vnichž se mihotaly oranžové plameny ohně. Přitom si hrálo smalou hračkou, kterou pořád do-kola převracelo vbuclatých aušmudlaných ručkách.„Můžu si ji podržet?“ zeptala se náhle Cossont apohlédla nej-prve na ženu, potom na muže.„Ne,“ řekl muž rychle amatka dítě objala, jako by je chtěla před Cossont chránit. „Nedovolujeme to,“ pokračoval muž, „protože se jí chce dotýkat spousta lidí, všichni ji chtějí držet.“ Pokrčil ra-meny. „Přestalo se jí to líbit.“ Rozhlédl se po obrovském okolním prostoru podobném jeskyni. „Což je taky důvodem toho, proč jsme tady venku.“„Omlouvám se,“ dodala žena ke Cossont, ale nechala paži tam, kde byla.„Chápu vás,“ řekla Cossont. Pokusila se ojakýs takýs úsměv. Po-hlédla na všechny tři, zazubila se na dítě apomalu vstala. „Musím jít,“ řekla. „Hodně štěstí.“„Děkujeme,“ odvětil muž.„Půjdete tamtím směrem?“ zeptala se aukázala tam, odkud přišla.Muž se zatvářil znovu ostražitě ajenom pokrčil rameny.
D„Jestli ano,“ řekla mu, „tak je tam ve staré škole stanoviště Uskladněných ahlídá ho bojový arbajt. Neměl by vám dělat žádné problémy, ale… prostě abyste se neplašili.“ Ještě jednou se usmála.Žena přikývla. Dítě opět zmizelo vzáhybech matčina kabátu.„Ráda jsem vás poznala,“ řekla Cossont.„My vás také,“ odpověděl muž. „Sbohem.“„Opatrujte se,“ popřála jim ještě.Žena jen přikývla.Cossont se otočila a odcházela do houstnoucího šera uvnitř obrovité stavby. Na cestu jí ještě chvíli svítila bledá, ubohá záře ohně, kterou její vylepšené oči zesilovaly.Třeba to ani opravdové dítě nebylo, řekla si. Mohla to být důmy-slná hračka nebo nějaké ztěch nových umělých dětí, vymyšlených pro ty, kdo dětskou společnost postrádali– vzásadě šlo omalé roboty. Na jednom programu, na který se kdysi dívala, takovéhle dítě ukazovali ačlověk by přísahal, že je opravdové, jenže nebylo. Zjevně ty děti ipatřičně voněly.Možná na těchhle robotech je něco v nepořádku na dotek – snad jsou moc těžcí nebo tvrdí na omak. Snad to byl ten důvod, proč jí ho nechtěli nechat podržet.Když procházela kolem bojového arbajta, opět ožil. Znovu se vztyčil, ale tentokrát zůstal zticha ajen zasalutoval.Cossont zakroužila hlavou, ještě jednou si protáhla ramena azá-da apotom natočila nástroj tak, aby jím profukoval osvěžující vá-nek. Uchopila oba smyčce ajediným rychlým, ladným pohybem usedla opět do nástroje, náležitě se opřela zády achodidly, zhlu-boka se nadechla apomalu vydechovala; zároveň začala hrát ně-kolik cvičných stupnic. Téměř okamžitě se přes plošinu prohnal závan větru atiše rozezněl dvě vnější, rezonanční struny napjaté na zadní straně nástroje. Ten zvuk nebyl disharmonický, což byl ujedenáctistrunu vždycky bonus (někdo by řekl překvapení), za-to však tlumený akrátký, protože vítr opět odvanul. Přesto přiměl Cossont zálibně povzdychnout. Protáhla si oboje ramena, lépe uchopila oba trojstranné smyčce apřipravila se ke hraní.Zkusí předposlední část Vodíkové sonáty– tu zatím nezvládla zahrát správně celou. Je to těžká pasáž ane zrovna to, na co by měla chuť, ale jestli bude hrát jen lehčí pasáže, nikam se nedosta-
D ne. Předposlední část je rychlá adivoká– dokonce až rozzuřená.Bude při ní myslet na matku. To by mohlo pomoci.„No jen se na sebe podívej!“Podívala se na sebe. Nejdřív jen sklopila hlavu, potom pohlédla na svůj odraz včerném zrcadle tvořeném zevnitř zakrytou skle-něnou stěnou hlavní ložnicové jednotky. Pokrčila rameny. Když máte čtyři ruce, je to obzvlášť ladný pohyb, pomyslela si. „No co je?“ zeptala se matky azamračila se.Warib jen dceru zpražila pohledem. Vyr znovu zkontrolovala odraz vzrcadle. Viděla před sebou vysokou gziltskou dívku oble-čenou do přiléhavé vojenské uniformy, dívku stmavě šedou pletí asvětlými vlasy po ramena, která jsou širší, než je běžné, ale ani zdaleka nijak groteskní. Horní pár paží byl trochu delší alépe vy-rýsovaný než ten přídavný. Zdravě robustní hruď, módně vyrýso-vaný pas aširoké boky nesavčího humanoida. Nohy měla trochu kratší azáda oněco delší, než jak stanovuje obvyklý ideál gziltské krásy, ale co na tom záleží? Dalo by se říct, že ty čtyři ruce jsou kvůli tomu ještě lepší– tak trochu to vyvažují.Její matka podrážděně sykla.Vyr přimhouřila oči. Unikl jí snad nějaký detail? Byla vmatčině bytě atudíž vpoměrně neznámém teritoriu, ale věděla, že někte-rá stěna se tu jistě dá proměnit vopravdové zrcadlo, nejspíš ta vsetmělé ložnicové jednotce, kde zjevně ještě spí Waribin nejno-vější milenec.Vyr pohlédla na matku. „Jako co je?“ zeptala se znovu zmateně.Warib procedila skrz zaťaté zuby: „Víš to moc dobře.“Warib byla oblečena vdlouhém aelegantně průsvitném hávu; vypadal tak neprakticky, že byl určitě hodně drahý. Byla štíhlejší aztepilejší verzí své dcery avlasy měla delší ahustší. Fyzicky totiž ve skutečnosti mládla abude mládnout, dokud se všichni Nevy-září. Její dcera už sice přesáhla věk, kdy se lidé obvykle začínají osvůj vzhled starat, ale jen opár let, akromě toho se Vyr stejně už před časem rozhodla, že vtom období, které ještě zbývá, prostě bude stárnout přirozeně. Ta obrovská transcendentní bezva-sen-za-šleha, totiž Vyzáření, měla přijít už brzy azdálo se, že po ní bude tento život ivšechno vněm nepodstatné aubohé, atak dále, atak podobně.
DTrochu ji udivilo, že její matka zřejmě přijímá dceru, která je vzhledově starší než ona sama, jako nějakou výčitku. Když se zVyr stala nadporučice, chovala se matka podobně. Vyr si mys-lela, že na ni bude Warib pyšná, ale místo toho ji rozčílilo, že její dcera dosáhla vyšší hodnosti než ona, byť jen formálně apřestože to vlastně nic neznamenalo.„To ti vadí ty ruce?“ zeptala se amáchla všemi čtyřmi pažemi najednou. Za Waribinými zády, za okny bytu, viděla pomalu míjet moře. Její matka bydlela na kilometry dlouhé luxusní superlodi, jež donekonečna obeplouvala uzavřené pobřeží moře Pinikoln, ležícího uvnitř Souše, jediného rozsáhlého kontinentu, který představoval většinu Zyse.„Jistěže mi vadí ty ruce!“ pravila Warib. Zatvářila se, jako by právě kousla do něčeho hořkého, azavrtěla hlavou. „Anesnaž se být vtipná, Vyr, stejně to neumíš.“Vyr se usmála. „No, vždyť jsem se taky nesnažila, ačkoli to je skoro –“„Ty ses odjakživa snažila být jiná než ostatní, že ano, Vyr?“ ze-ptala se matka, ačkoli ta věta vlastně intonaci otázky postrádala. „,Koukni se na mě! Koukni se na mě! Koukni se na mě!‘“ opa-kovala tónem, který měl být nejspíš ironický, apřitom kymácela hlavou atrochu hopsala.„Tedy –“„Dělat mi ostudu, to ti dělalo opravdu hodně velkou radost už od malička.“Vyr se zamračila. „Já bych ani neřekla, že jsem to někdy zfor-mulovala jako nějakou zvláštní ambi–“„Začalas mi dělat ze života peklo, ještě když ses počurávala.“„…to byla spíš taková šťastná ná–“„Tohle jsi totiž fakt dělala– stáhla sis kalhotky ačůralas před mými hosty. No jak si myslíš, že jsem pak vypadala? Na večírcích. Před nějakými hodně důležitými lidmi!“„To už jsi mi říkala, ane jednou, ale nezapomeň, že jsem si pro-šla kamerové záznamy a–“„Tvůj otec ajá jsme to smazali, byla to hrozná ostuda.“„Hmm. Jenomže dodatkové soubory –“„Snad mi nechceš tvrdit, že nevěříš vlastní matce?“ Warib zakví-lela, zakryla si líbivě dokonalý obličej rukama selegantně upra-
D venými nehty asklopila hlavu. To gesto itón jejího hlasu nazna-čovaly, že jestli Vyr konečně nepochopí, oč jí jde, začne už brzy vřískat avzlykat.„No dobře,“ pravila Vyr trpělivě. „Takže teď ti jde oto, že –“„Že tě nemůžu pozvat na svůj večírek, když vypadáš takhle!“ zvolala Warib amávla ke dceři. Poslední slovo málem zaječela. „Jako cvok!“„To jako kvůli těm rukám?“ zeptala se Vyr, jen aby se ujistila.„Jistěže kvůli těm pitomým rukám!“ zaryčela její matka.Vyr se poškrábala na hlavě. „No, tak mě tam prostě nezvi,“ řekla asnažila se, aby to znělo rozumně.Warib se zhluboka, uvážlivě nadechla. „Jak,“ pravila přidušeně, skoro šeptem, čímž naznačovala, že dceřina poslední věta byla tak idiotská, že je škoda na ni plýtvat dechem, „jak tě můžu nepo-zvat, když jsi moje dcera ajá bych na tebe měla být pyšná?“ Znovu zvýšila hlas. „Co si takhle lidi pomyslí? Co?“„No tak mám čtyři ruce,“ řekla Vyr azamávala všemi pažemi. „Lidi taky mívali dvě hlavy, nebo vypadali jako osminožci nebo jako chuchvalce nebo –“„To bylo kdysi!“ řekla Warib jízlivě. „Za starých časů. To už ni-koho nezajímá.“„Já ti nevím,“ namítla Vyr azavrtěla hlavou. „Viděla jsem někde záznam oté skupině, co dělá putovní poslední rozlučkovou párty na Xownu atam byli lidi, vtakové –“„Vyr!“ zakvílela její matka. „Budeš mě laskavě poslouchat?“„…velké jakoby vzducholodi…“ Vyr si uvědomila, že ji umlčelo blýsknutí matčiných očí.„Nikdo,“ řekla jí Warib, „kdo něco znamená, už tohleto nedě-lá!“ Zvolna se nadechla ařekla důrazně: „Je to dětinské, Vyr. Co-pak ty vůbec nevěnuješ pozornost tomu, co –?“„Mami, já se jen pokouším –“„Ach, Bože, neříkej mi,mami‘,“ ohradila se Warib, zamrkala azavřela oči.„—dát každému,sbohem‘ a,brzy na shledanou‘, ataky chci za-hrát tu skladbu –“„Každý,“ zakřičela na ni matka, „se teď vrací ke klasice! To ani tohle nevíš? Vylepšení…“ Warib zaváhala. „Tedy na první pohled viditelná vylepšení… jsou mimo. Nikdo už si je dělat nenechává.
DKaždý se obrací kzákladní lidské podobě– na důkaz úcty ke všem těm milionům generací, které nám pomáhaly dojít až sem.“Warib hleděla do země ajemně se pleskala po čele. Pokud bylo Vyr známo, toto gesto bylo vjejím repertoáru skutečnou inovací, amožná tedy mohlo být čímsi mimo choreograi, snad dokonce ičímsi spontánním. Bylo to natolik překvapivé, že Vyr mnoho ne-chybělo apocítila by omatku skutečnou starost.„Unašeho trpícího Písaře,“ zašeptala matka, „Vyr, vždyť někteří lidé se dokonce vracejí ikpřirozené barvě vlasů.“ Vzhlédla se sl-zami vočích apokývala hlavou.Vyr hleděla na matku. Venku za oknem ubíhalo klidné moře. Nakonec rozpřáhla všechny čtyři paže. „Takže, jsem na ten blbej večírek pozvaná, nebo ne?“Warib obrátila oči vsloup, letmo se ohlédla ateatrálně padla na přepychovou bílou pohovku stojící před hlavním panorama-tickým oknem společenského salonu. Zůstala na ní se zavřenýma očima ležet. Jednu ruku natáhla ke krku, kde jí na tenkém řetíz-ku visel medailonek sminiaturní kopií Knihy pravdy. Špičkami prstů ten malý plochý šperk hladila, jako by zněj čerpala útěchu. Cossont tiše udělala pár kroků vzad, dokud má matka oči zavřené. Už dřív si všimla, že jak se Vyzáření blíží, Warib začíná být odost víc nábožensky založená. Nejlepší, co se otom dalo říct, bylo, že není jediná.Warib zavrtěla hlavou a tiše, odevzdaně řekla: „Ále, dělej si, co chceš, Vyr. Děláš to tak pořád, vždycky jsi to tak dělala. Přijď, jak se ti zlíbí – dělej mi ostudu, jak chceš. Proč měnit zvyk, který –“Cossont poslední slova neslyšela– vyšla ze dveří.Bylo až zázračné, že když Vyr se zavřenýma očima anapůl nepří-tomně na celou tuhle nesmyslnou rodinnou příhodu starou jen pár dní vzpomínala, podařilo se jí odehrát prostřední, obzvlášť náročnou část předposlední věty vůbec poprvé bez jakýchkoli chyb. Dokázala to! Úspěšně se stou komplikovanou bouří not po-prala. Teď byla učásti, kterou vždycky vnímala jako lehké klouzá-ní dolů zkopce, protože not bylo míň ave větších vzdálenostech od sebe asnáz se vázaly dohromady– ještě asi tak minuta nepříliš náročného hraní aona to té zatracené skladbě natře.
D Ucítila na rtech úsměv ana tváři vánek. Dokonce se za ní ozval příjemný bručivý zvuk, což byla laskavost vnějších rezonujících strun apovětří, vniž doufala. Cítila obojí na páteři ivploše, na níž seděla. Panečku, pro jednou jako by jí dokonce iživly chtěly vjejím směšném podnikání přát úspěch.Zrovna pomýšlela na to, že otevře oči, když tu rezonanční stru-ny umlčel náhlý poryv větru zopačné strany, zahoupal sní vsedle amálem převrátil nástroj iji samotnou. Donutilo ji to sklouznout nohama zpedálů aopřít se oběma chodidly pevně ozem, aby obo-jí zůstalo stát. Šortky jí zapleskaly ostehna, ucítila, jak se jí roz-vázaly vlasy, ato ji donutilo přestat hrát, protože přišla orovno-váhu iklid. Vnější rezonanční struny vydaly zvuk, který byl čímsi mezi zaprděním azaúpěním.Tóny odumřely azávan větru také, ale hudbu jedenáctistrunu vystřídal nový zvuk, který zněl jako dobíhající motor; Vyr skrz chodidla apodpůrnou nohu nástroje, kterou měla pod zadkem, ucítila cosi jako několikanásobný úder do povrchu terasy.Pořád ještě neotevřela oči. Ve správném pořadí stáhla oba smyč-ce ze strun aposadila se v „O“ dutého nástroje zpříma. Teprve potom– po krátkém vyčítavém pohledu na vlastní letoun, který se teprve nyní znovu rozsvěcel– otočila hlavu tam, odkud zřejmě všechen ten nový rozruch vycházel.Patnáct metrů od ní dosedl na čtveřici podsaditých nohou na zem osmimístný vojenský letoun, ještě zbarvený do téměř naprosté černi oblohy. Jeho bachratý trup zůstal neosvětlený, dokud se uprostřed rychle nesklopily dveře. Znich vyšel někdo snatolik vysokou hodností, že dokonce ani jako formální civi-listka vzáloze neměla Vyr prakticky jinou možnost, než vstát azasalutovat.Vzdychla, vylezla zjedenáctistrunu azároveň vycvakla opěrku, aby se nástroj sám udržel ve vertikální poloze. Jedenáctistrun vy-dal slabounké zaskřípění.Vyr se vyzula ze střevíců, natáhla si boty azůstala stát vpozoru. Přitom se jí podařilo zatřepáním ucha probudit komunikátory. „Etalde, Yueweag, komisař-plukovník, vojenská rozvědka plu-ku; jeho přesné přidělení vtuto chvíli není známo,“ zašeptalo jí úsečně do ucha sluchátko; to už se kní důstojník poklusem blížil. Sundal si čapku avecpal si ji do podpaží, usmál se aještě vchůzi
Dna Vyr zamával. Vyr přešla do pohovu. Rychle pohlédla na svůj letoun atrochu přimhouřila oči.„Pyan jsem kontaktoval,“ řekl jí letoun přes sluchátko. „Sice si stěžuje, ale už je na cestě. Patnáct minut.“„M-hm,“ přitakala Cossont tiše.Zvojenského letounu vyskočila dvojice vojáků splnou výzbrojí ivýstrojí ase zbraněmi vpohotovosti; postavili se každý zjedné strany dveří, jež znovu zaklaply. Vyr si dovolila zatvářit se nad tímto vývojem událostí poněkud udiveně.„…to brát neformálně, ano?“ říkal právě komisař-plukovník Et-alde, přikyvoval adošel kní. Byl malý, baculatý azdálo se, že se trochu potí. Jako spousta lidí vdnešní době nosil odpočet– ho-dinky, které ukazovaly, kolik času zbývá do Podnícení, tedy do konkrétního okamžiku, kdy– za předpokladu, že všechno půjde podle plánu– začne samotné Vyzáření. Jeho odpočet vypadal jako roztomilá digitální drobnůstka, kterou nosil na prsou vojenské bundy; celkem se jí dařilo vypadat jako medaile. Vyr taky jeden odpočet mívala, ale kdesi ho zapomněla. Právě když si všimla od-počtu na prsou komisaře-plukovníka, se na displeji ukázalo oden méně. Takže na jejich rodné planetě Zyse je bezpochyby půlnoc.Komisař-plukovník Etalde se zahleděl na Vyr aprohlížel si její druhý pár paží. Přikývl. „Ano, myslel jsem si…“ Pak se podíval za ni na jedenáctistrun. Vytřeštil oči. „Co je kčertu tohle?“„Akustický protichůdný jedenáctiúhelníkostrun, pane,“ infor-movala ho. Hleděla někam nad jeho hlavu, jak vyžadovala etiketa. Naštěstí to nedalo moc práce.„Neříkejte,“ žasl Etalde. Pohlédl opět na ni. „Je to vaše?“„Ano, pane.“Etalde mlaskl. „Tak to bychom to raději měli vzít ssebou.“„Pane?“ zamračila se Vyr.„Má to nějaké pouzdro nebo tak něco?“ zeptal se.„Ano, pane. Támhle leží.“ Otočila se aukázala na tmavé pouz-dro pár metrů od nich, na černých dlaždicích terasy téměř nevi-ditelné.Komisař-plukovník se ohlédl po těch dvou vojácích. Bližší znich už vyrazil kpouzdru; puška se mu (nebo jí) vpoklusu sama připevnila na záda.„Tak jdeme?“ zeptal se Etalde. „Vše vpořádku?“
D „Pane?“ opáčila Cossont amračila se.Etalde chvilku vypadal zmateně, ale potom luskl prsty. „Á! Ano! Tak raději…“ Odkašlal si ařekl: „Nadporučice Cossont, tímto vás sokamžitou platností znovu povolávám do služby po dobu trvání aktuální mimořádné události.“Vyr se zamračila ještě víc. „Ona nastala nějaká mimořádná udá-lost?“„Je to jaksi tajné, ale ano.“Cossont cítila, jak se proti vlastní vůli šklebí. Shlédla na komi-saře-plukovníka. „Teď?“ zeptala se. Potom poopravila výraz své tváře iočí aopakovala: „Chci říci– teď, pane? Tak brzy před –?“„Ano, teď, nadporučice,“ odtušil ostře Etalde. Slyšela, jak si po-vzdychl, adívala se, jak si opět nasazuje čapku. „Smimořádnými událostmi je to totiž tak,“ pravil unaveně, „že málokdy nastanou, když se to hodí.“„Smím se zeptat, co –?“„Co se k čertu děje?“ dořekl Etalde, najednou opět žoviálně. „Klidně se ptejte. Kničemu vám to nebude. Já sám nemám ponětí.“Objevil se voják sotevřeným pouzdrem. Aby vecpali nástroj do-vnitř, museli se do toho pustit všichni tři.Etalde udýchaně pokynul kvojenskému letounu. „Naše UI říká, že se kvám právě vrací jakýsi domácí mazlík či co? Je to tak?“„Ano, pane,“ potvrdila mu. „Ale ještě mu to pár minut potrvá.“ Přešla kpouzdru achtěla je zvednout, ale voják ji předešel, zvedl si pouzdro na rameno apuška se mu sama přesunula na druhé.„Sledujeme jeho polohu,“ pravil Etalde, zatímco voják se vydal k letounu. Cossont zůstala stát. Komisař-plukovník se zastavil aohlédl se po ní. „No tak pojďte přece,“ pobídl ji. „Setkáme se stím tvorem ve vzduchu.“ Usmál se. „Pospěšte.“„Amůj letoun, pane?“ zeptala se.Etalde pokrčil rameny. „Řekněte mu, ať se vrátí domů, nebo prostě kam patří. Vy letíte snámi, nadporučice.“ Pokrčil rameny. „Tak zní rozkaz.“„Nikdy jsem oní neslyšel.“„Je známa spíše pod jménem Vodíková sonáta.“„Ani tak jsem oní neslyšel.“„Není divu, pane. Je trochu obskurní.“
D„Je slavná?“„Ta skladba?“„Ano.“„Jedině tím, že je téměř nemožné ji zahrát.“„Takže není…“„Příjemná na poslech? Ne. Pane.“„Vážně?“Vyr se zamračila azamyslela se. „Jeden význačný a uznávaný akademik se oní vyjádřil velmi lapidárně už před mnoha tisíci let. Jeho názor zněl:,Jako výzva nemá sobě rovných. Jako hudba? Bezcenná.‘“Komisař-plukovník krátce hvízdl. „Kruté.“Vyr pokrčila rameny. „Je to pravda.“„Takže životní úkol, říkáte?“„Svého času mi to přišlo jako dobrý nápad, pane.“Když se vojenské plavidlo ocitlo na tušově černé obloze nad Kwa-alonskými pláněmi, rychle zpomalilo atéměř se zastavilo; spusti-la se zadní rampa aještě než klidopole všechno ztišilo, vtrhl do-vnitř burácivými poryvy vítr.Vyr seděla připásaná mezi Etaldem atřetím vojákem na seda-dle ustěny. Druzí dva vojáci seděli na opačné straně malé kabiny amezi nimi trčelo upevněné pouzdro jedenáctistrunu jako bizar-ní, uhlově černá rakev. Jeho nejbližší výčnělek byl tak blízko, že by se ho Cossont mohla dotknout. Letoun řídila UI.Vyřina familiárka Pyan, jež měla podobu čtvercového černého pláštíku, se třepetavě vynořila zbouřlivé temnoty venku, narazila do houbovitého klidopole ateatrálně, shraným překvapením se snesla na podlahu. Zadní dveře letounu mezitím hlučně zaklaply aplavidlo opět zrychlilo.„Pěkně zdvořilé přivítání!“ pravila Pyan na místní společné frekvenci asnažila se neodletět dozadu. Odrazila se všemi čtyř-mi rohy od podlahy avrhla se ke Cossont. Ta otevřela jejich soukromou frekvenci azavrčela: „Přestaň se předvádět apojď sem.“Pláštík přeplul nad podlahou asmalou pomocí Etalda aCossont jí vyšplhal na ramena. Kolem těch se omotal, jak to jen vzhledem kpopruhům šlo, autáhl se Vyr kolem krku.
D „Jsi popudlivá,“ oznámil jí. „Kvůli čemu vlastně všechen ten po-vyk je?“„Když budeme mít štěstí, tak kvůli ničemu.“
Připravujeme:J.O.Morgan: SpotřebičSteven Erikson: Vzpomínky leduAngus Watson: Věk železa VálečníkGavin G.Smith: Znamení štíraPeter F.Hamilton: Propast na konci snuAlex Pheby: Malarkoi
Iain M. BanksVodíková sonátaAnglický originál e Hydrogen Sonatavydalo nakladatelství Orbit v Londýně v roce 2012Překlad Jakub NěmečekRedakce Richard PodanýKorektura Odpovědná redaktorka Veronika MarhounováSazba písmem Comenia VMIlustrace na obálce Luke J. FrostVytiskla tiskárna Finidr, Český TěšínV roce 2024 vydalo nakladatelstvíMartin Královec – Planeta9Za Hládkovem 22, 169 00, Prahajako svou 32. publikaciVydání prvníplaneta9.czfacebook.com/planeta9.cz